Pasáček z doliny

Vláčilovsky posmutnělá atmosféra mých milovaných Beskyd. Vynikající dětský výkon a spousta výborných herců v dalších rolích ( třeba Prachař tady opravdu válel ). V rámci Vláčilových měřítek je to skutečně spíše průměrný kus ( asi nejvíc mi scházela výraznější hudební složka ), v kontextu ostatních českých tvůrců - neřku-li současných českých tvůrců - těžkej nadprůměr. (25.07.2010)

Dojemný a současně smutný příběh jednoho malého chlapce odkudsi z moravskoslovenského pomezí v poválečném období svou upřímností i tragedií jednotlivých postav jistě nikoho nepřekvapí. Na uměleckou hloubku vyjádření charakterů postav jsme ostatně ve Vláčilovych filmech již zvyklí. Každá postava má svůj jasný profil, každá postava má svůj jasný osud. Ať už se jedná o bezohledného a furiantského sedláka (starostu), malého chlapce (pasáčka), jeho matku či dědu. Tento umně natočený i herecky vyjádřený film by neměl uniknout nikomu, komu jde o víc, než jen o chvilkovou zábavu nad kterou se nepřemýšlí. (09.10.2010)

Silný baladický príbeh prostredím a dobou pripomínajúci Stíny horkého léta, je charakteristický kontrapunktom medzi poetickou atmosférou dedových rozprávok a surovou realitou útlaku a využívania bezmocných. Precízne vykresľovaný osud malého pastierika mi trochu kalila malá zrozumiteľnosť jeho prejavu, ktorej príčinou nebolo nárečie, ale možno zvukári, prípadne artikulačné nedostatky malého, inak skvelého, herca. (17.06.2020)

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

"Já sú pastýř, musím pást..." Roztomilý venkovský klučina věřící na skřítky na jedné straně, drsná realita života v poválečné době s Banderovci v zádech na straně druhé. Tuhle vcelku kontrastní mozaiku sestavil mistr Vláčil vcelku zajímavě. Kouzlo tohoto melancholicky laděného snímku tkví v první řadě ve zcela spontánním Vlastimilu Drbalovi v hlavní dětské roli. Onu posmutnělou poetiku podtrhuje kamera Františka Uldricha, která dokáže někdy doslova kouzlit (viz zejména záběr s odrazem na vodní hladině při dialogu pasáčka s jeho maminkou u potoku) či upoutat detailem. Pěkná je i závěrečná písnička v podání Karla Černocha za doprovodu houslí a cimbálu, jejíž ráz koresponduje s charakterem celého filmu (plného moravského nářečí). Některé postavy nejsou zrovna moc sympatické. Zatímco u starosty Ilji Prachaře to moc nevadí, u maminky pasáčka v podání Libuše Geprtové je to už trošku na pováženou. Ta její role je taková nejednoznačná. Chápu, že má o to více asi vyznít charakter pasáčkova dědečka, ovšem Josef Kemr zde působí přeci jen spíš nepřekvapivým dojmem (trošku jako jiný jeho děda v Na samotě u lesa). (08.12.2020)