Vstup zakázán

Povídkový film o životech šumavských pohraničníků. První povídka (PRONÁSLEDOVÁNÍ) od Vláčila, která je zároveň jeho debutem, je naprosto vynikající. Nese v sobě hodně z Vláčilova pozdějšího rukopisu, včetně citu pro sounddesign. Je z ní hodně cítit odkaz na klasické westerny - jízda na koni po zasněžených šumavských pláních, procházení vagóny a závěrečná pomalá konfrontace s dosud neznámým antagonistou. Hlavní roli tu hraje perfektní Zdeněk Kutil. Jeho kolegu, mladého pohraničníka tu hraje Jan Němec. Za mě je tahle vláčilova povídka ohromný objev. K tomu ještě hodně zvláštní kytarový soundtrack Svatopluka Havelky (5*) __ Druhá povídka (BLOUDĚNÍ) od Milana Vošmika je pak již velice rutinním klukovským dobrodružstvím naroubovaným na vztahové drama o tom, jak to rodiny vytížených pohraničníků mají těžké a jaké jsou neděle s manželem u stolu vzácné. V první části se lze ještě nějak ukojit sympatií s manželkou, která strádá o samotě při nekonečných směnách svého manžela, brzy se ale povídka přetaví v poměrně plytkou nudu. (2*) (30.03.2019)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)

Ideologicky zabarvené téma první z povídek by nemělo stát v cestě za objevením jedné z prvních Vláčilových režijních prací, již silně ovlivněnou soudobými zahraničními vzory. Zimní scenérie šumavských sněhových plání, v nichž Vláčil nalezl jedinečnou příležitost pro dramatické i lyrické ztvárnění příběhu mužů oddaných smrti, v určitých okamžicích dokonce připomínají slavné záběry z Markéty Lazarové. Druhá z povídek se zabývá nejednoduchým postavením členů Pohraniční stráže, obětujících veškerý volný čas službě vlasti. Konflikt, vedený zanedbávanou manželkou, vede ke zmizení malého chlapce, s jehož nalezením se harmonují i vztahy mezi oběma manžely. Poněkud tezovitý příběh je ozvláštněn spontánním hereckým projevem sedmiletého Michala Stanince, který se během krátkého období objevil celkem ve čtyřech celovečerních filmech. Shodou okolností byl ve stejném roce natočen i kontroverzní Kachyňův snímek Král Šumavy, v němž jednu z hlavních rolí představovala také Jiřina Švorcová. Ta se zároveň objevila i v druhé Vošmikově povídce. Náhoda nebo osud? (13.04.2014)

První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. (29.07.2014)

Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. (07.02.2022)