Vstup zakázán

Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. (07.02.2022)

Celkem povedený povídkový snímek skládajicí se ze dvou krásných ale asi jen půlhodinových povídek jednich pohraničníků na Šumavě v Horní Plané či na Kvildě a v okolí řeky Vydry. 1. povídka: Pronásledování- r. F.Vláčil debutujicí vůbec v hrané kinematografii. 2. povídka: Bloudění-r. M.Vošmik který debutoval už roku 1952 ale to se převážně jednalo o krátké povídkové o různé kratičké příběhy ze života či etudní filmy a starší diváci ho mají zafixovaného převážně jako dětského režiséra takových snímků jako Honzíkova cesta,Táto sežeň štěně atd. (11.07.2006)

První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. (29.07.2014)

Hodnotím jen Vláčila a odečítám z hodnocení dobovou poplatnost (a jednu hvězdu). Vláčil je tu naroveň Trierovi v Evropě - je to překrásně natočené. Hudba (špatná) napovídá, že je to celé country a Jack London. Padesátky a ochrana hranic je jen kamufláž. Taky se mi už poněkolikáté vtírá myšlenka na to, co bylo za silným vztahem dvou mužů ve Vláčilových zápletkách. Ať už je to zde, v Marketě, v Údolí včel anebo ve Stínu kapradiny, ten testosteronový souboj, ta koexistence, nepřátelství anebo bratrství, všechny mají v sobě skoro homoero nádech. (29.03.2020)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)