Greed
Obsahy(1)
Psychologické bohatství tohoto původně čtyři a půl nebo možná dokonce devítihodinového filmu, v oné době celkem výjimečné, obdařilo poprvé film románovými výrazovými prostředy. Stroheim navázal na griffithovský realismus, ale proti jeho trochu staromódnímu viktoriánskému ideálu romantických hrdinů postavil v zolovském duchu živé, plnokrevné typy, jejichž vývoj určovaly psychologické a fyziologické dispozice a prostředí. Příběh je příliš determinován ortodoxně chápaným naturalismem - dnes například ruší určité dekadentní schválnosti, ale řeč němého filmu a zvláštní dusivá atmosféra jsou dodnes opravdu strhující. V realistickém výrazu film vykresluje ničivé následky, které zanechává v chování a konání trojice maloměšťáků vášnivá touha po penězích. V závěru dosahuje režisérův divoký romantismus takřka epické šířky - sokové vzájemně spojení pouty, umírají krátce po sobě v pustinách Údolí smrti, žízniví, ale zasypaní zbytečným a zakrváceným zlatem. Velký realista Stroheim, mistr v oživování charakterů, vášní, věcí, které mu hrály přes množství významotvorných detailů, se po výrazném, producenty vynuceném zkrácení snímku odmítl k tomuto dílu hlásit a nikdy ho v konečném sestřihu ani neviděl. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
Bohužiaľ som v kine videl len akúsi ešte československú verziu zosekanú na hodinu a trištvrte a bez hudobného sprievodu. Už tu však vidieť Stroheimovo majstrovstvo v nielen v silnom filmovom uchopení príbehu, ale predovšetkým vo vytváraní sugestívnych vizuálnych metafor. Dávam solídne 4* s tým, že si niekedy pozriem onu zrekonštruovanú 4-hodinovú verziu, kde sa snáď dočkám menšej skratkovitosti a prepracovanejších charakterov postáv. P.S.: Zrejme sa tu okrem iných inšpiroval aj Quentin Tarantino (Django) a George Miller (Mad Max: Fury Road). ()
Film mě od začátku zaujal. Je tu zajímavá a i na dnešní dobu naprosto reálná zápletka, vše je vlastně velmi realisticky vykresleno, včetně prostředí (nenatáčelo se v ateliérech) a film patří mezi nejlepší předválečné americké filmy co jsem kdy viděl. Svým naturalismem směle konkuruje knihám třeba Emila Zoly:) A v neposlední řadě mě opakovaně dostávaly české titulky: -"Mně se nejvíc líbila ta slečna, co zpívala tu smutnou píseň." -"Mě sás tý dva, jak só šén jódlovali." Ještě větší výhry, než jste čekali, již od roku 1923. PS: Moje verze měla 102 minut...ale dávalo to kompletní příběh, fakt nevim, kam se těch cca 40 minut ztratilo (respektive 140). ()
Hodnotím a viděl jsem zremasterovanou čtyřhodinovou verzi. Jedná se bezpochyby o jeden z nejvýznamnějších filmů v jeho dějinách. Naše nazírání je však zkreslené. Původní 9 a půlhodinovou verzi již totiž nikdo neuvidí. Čtyřhodinová verze je specifická tím, že se nedochované části snaží ukázat alespoň jako fotky. Tím vznikla další hodina a půl materiálu. Já jsem na vážkách, zda tato verze může být lepší, než výrazně sestříhaná 140minutová. Fotky sice dokreslují celý film, na druhou stranu však narušují jeho kontinuální sledování. Alespoň, co se mne týče, trochu mi to vadilo a nebyl jsem schopen se celou dobu vyváženě soustředit. Z tohoto důvodu jednu hvězdu odebírám. Jinak ovšem jeden z vrcholů němého filmu! ()
Monumentální filmové dílo jak mu mnozí také přezdívali. A jeden z nejlepších a nejpůsobivějších němých snímků vůbec. Film na svou dobu udivoval i jinou věcí a to naprosto neobvyklou stopáží, některé prameny hovoří o sedmi až desíti hodinách původní verze, to by bylo něco mezi dvaačtyřiceti až osmačtyřiceti filmových kotoučích! Nicméně původní filmové materiály jsou už dnes po téměř 85 letech pokládány za ztracené, škoda...Do kin se tudíž dostal jen zkomolený zlomek, a to na hony vzdálen Stroheimovým skutečným záměrům. I dnešní takřka stočtiřicetiminutová verze však představuje pouhou rekonstrukci oněch deseti kotoučů které si společnost Metro-Goldwyn-Mayer dala 10. února 1925 opatřit copyrightem. Snímek líčí příběh milostného trojúhelníku: dvě osoby, jejichž láska se nenaplní a osoba třetí, která do toho vztahu ničivě zasáhne. Stroheim pečlivě sleduje úpadek charakterů. Pronajal si uhelné doly a zubařskou ordinaci (jsou i ve filmu) aby nechal na herce působit ovzduší daného místa. Herci bydleli údajně v zchátralých bytech, aby se v nich dovedli autenticky pohybovat. Dům který popsal autor románu Frank Norris, se ve filmu znovu objevuje, natáčelo se zde. Norris analyzuje ve svém románu životní podmínky chudiny, které vedou k morální degradaci a totálnímu rozkladu osobnosti. Svým dílem tak atakuje základní syndrom americké společnosti : přetrvávajíc do dnes, tedy touhu po úspěchu a bohatství. Pro mistra Stroheima neexistovaly realistické filmy, nýbrž jen takové, které se točí v reálu. Jeho verismus ohromí především v závěrečné sekvenci v údolí smrti. Nutil též herce, aby v pustině trávily celé hodiny. Drsné podmínky je natolik poznamenaly, že skutečně neholení, vyčerpaní a přetaženi ztráceli kolikrát nervy a pouštěli se do sebe úplně sami. V Americe Chamtivost alespoň podle diváku tenkrát úplně propadla, zatímco ve Francii snímek přijali s velkým nadšením. V Německu se film pod názvem Lačnost po penězích-promítal v berlínském Paláci Ufa a tenkráte natolik pobouřené publikum projevovalo takovou nevoli, že se promítání filmu muselo přerušit a pořadatelé pak vraceli vstupné. Kritika byla jednoznačná alespoň v těchto aspektech : strašlivý film, ano nejstrašnější co byl kdy natočen, zároveň nejodpornější. Orgie nenávisti, hnusu, chladný, chraplavý ďábelský chechot. Tři tisíce metrů žaludečních obtíží z lidské hanebnosti na kterou dosud nikdo nebyl až zas takovém měřítku zvyklí. Mnohé tehdejší citáty zněli neúprosně a jednoznačně. Nazývali Erica Von Stroheima nemocným až labilním člověkem. Nejen německá kritika Stroheimovi vyčítala, že realismus přehání a všechno jen zveličuje. Chamtivostí Stroheim bezpochyby nenarušil jen hollywoodský diktát tehdy šťastného konce. Jeho důsledné prohřešky ho nakonec stáli i režisérskou ale o to více skvělou kariéru. Ale mohl ještě zažít, jak se jeho dílu, o něž se zasazovala Ciinémathéque Francaise, dostala rehabilitace. Avšak každý pokus rekonstruovat původní verzi, naposled roku 1991 přičiněním ZDF, je odsouzen k nezdaru: materiál už prostě neexistuje. Nakonec bych dodal že je to prostě jeden z nejlepších a předních filmů amerického naturalismu který jedinečným způsobem převedl do úžasné filmové podoby. Takřka celý film (i když jsem z něj viděl asi jenom necelou půl hodinku) je natočen v autentickém prostředí, což umožňuje charakterové vykreslení postav i jejich citlivý herecký projev. Zkrácení filmu mohlo vést k určité nepřehlednosti a nejasnosti, to je jasné. Některé vedlejší motivy a pasáže byli zcela vypuštěny. Navdory tomu mě však film, a možná i jiné diváky kteří toto dílo viděli, oslovil svou značnou působivostí a autenticitou.. Nakonec bych chtěl ještě říct že režisér Eric Stroheim který byl někde od roku 1933 činný už jen jako herec a to sice po vleklých a dlouhotrvajících sporech s Americkými producenty který mu vyčítali že je to přílišný excentrik a kverulant, mě ještě navíc a doslova uchvátil vynikající a nezapomenutelnou rolí německého polního maršála Rommela ve filmu Five Graves to Cairo, a pak také roličkou z veleúspěšného filmu Sunset Boulevard, kde ztvárnil zlostného Butlera. To vše:-) () (méně) (více)
Prekúsnuť toto dielo bolo naozaj ťažké. Nejde ani tak o jeho pomalé plynutie, pretože je z celého filmu doslova cítiť, že tie zábery majú svoje opodstatnenie, ale vybrať sa pozerať 4 hodinovú verziu, ktorá je vďaka strate niektorého materiálu nahradená fotografiami je naozaj úmorná. Obhliadnúc od toho sa jedná o naozaj skvostné dielo ranného filmu, ktorá je presýtená Stroheimovým citom k postavám a k príbehu. Celá jedna etapa muža od jeho začiatkov ako zubára, prežitia lásky a prepadnutiu alkoholizmu je spravená citlivo. Rôzne dejové línie, ktorá sa týkajú práve hriechu chamtivosti krásne dotvárajú príbeh, či už ľúbostný, alebo dramatický. A aj keď si prekúsanie sa cez začiatok vyžaduje veľa trpezlivosti koniec v podobe poslednej konfrontácie a uvedomenia si prázdnoty svojich túžob, ponúka film dostatočne silnú, emočne vyhrotenú kompenzáciu, ktorá rovnako ako sto rokov samoty od marqueza, dáva úplny zmysel až po skončení filmu. Príliš veľký naturalizmus dodáva scénam väčšiu špinavosť a zvrátenosť a tým pomáha emotívnej stránke a to tiež len vďaka tomu, že postavy sú konfrontované zo svetom, ktorých ich systematicky ničí. Strata priateľstva, peňazí, lásky a ľudskosti v tej najdokonalejšej podobe. ()
Galerie (18)
Photo © Metro-Goldwyn Pictures Corporation
Reklama