Dogville

Mám rád experimentování s filmem, mám rád divadlo a navíc jsem věděl, že ač jsem se ze žádným z filmů Larse von Triera nesetkal, mám čekat neočekávané. A přesto si ten zmatek v hlavě, který mi tam Dogville rozpoutal, nedokážu urovnat ani pár dní po jeho shlédnutí. Rozhodně se o něm nedá říct, že je to divný film, to ne. Ale zvláštní zvláštní, to pravda je. Von Trier chtěl dosáhnout absolutního vítězství obsahu nad formou, jenomže tím filmu vytvořil jeho hlavní Achillovu patu. A nebo snad chce někdo namítnou něco proti tomu, že divák se bude plně soustředit na příběh a bude mu úplně putna, že herci se pohybují v obrovském studiu, kde stojí kulisy, nad kterým by si i divadlo uplivlo, že iluze dne a noci, stejně tak i ročních období je umem skvělého týmu osvětlovačů a že většina zvuků, včetně otvírání dveří a zpěvu ptáků byla přidána až v postprodukci? Můžeme si odpovědět, že ano, ale pouze za předpokladu, že Dogville bude mít příběh opravdu silný, což bohužel (ne)má. Fotografie pod závěrečnými titulky mě položily na vážky, zda-li je Von Trierův scénář podle skutečné události nebo ne, ale i kdyby (ne)byl, nelze mu upřít jistá působivost. Zároveň s ní je zde však i jakási chladnost a koneckonců i předvídatelnost a to je podle mě hlavní důvod mého „nízkého“ hodnocení, které bych velmi rád zvednul výš, už jenom kvůli hercům, kteří hrají jako o život. Nicole Kidman přímo září a vzájemná nesourodost s Paulem Bettanym je výborná. Dogville je film, který se hned tak nevidí, ale když už se vidí, mohl by alespoň stát za to. Ne, nejsem náročný, jenom mi vadí, když v tom něco skřípe a tady to skřípe až moc. (07.07.2005)

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)

Po filme Medea bol toto druhý von Trierov výtvor, ktorý som videl. V týchto filmoch je logicky vidieť a cítiť podobný náboj a cit pre spracovanie, no samotný výsledok je diametrálne odlišný. A ja začínam chápať Larsove pohnútky a zámery. Takže pokiaľ pristúpite aj vy na spôsob, akým nám Lars svoje dielko prerozpráva a na originálny, nápaditý, no atypický štýl zobrazenia ako celku, tak sa máte na čo tešiť, pretože to ostatné je už takmer istá záležitosť, ktorej pozitíva predbiehajú očakávania. V 'director’s cut' je tu trošku problém so zbytočnými prieťahmi, ale inak film stojí stále pevne na zemi a Nicole sa stále prekonáva. 80%. (05.01.2008)

Napřed to byl ANTIKRIST potom KRÁLOVSTVÍ a nebylo o čem přemýšlet, Lars von Trier mi přirostl k srdci. Z jedné stránky je to krásné setkání s jeho temnými filmy, na druhou stranu to až tak krásné není, jeho filmy obsahují démonickou formu, které dokáží diváka psychicky zdrtit, a jeho díla těžko rozdýchávám, ale jsem fascinován jeho obrazy, obsahem a to mám rád (tuhle cestu mi už ukázal Michael Haneke - oba mají lidi přečtený). DOGVILLE má geniální kulisy, myšlenku (kresby), divadelní ateliér (perfektní opony), charakteristika postav (ta nejlepší od Nicole Kidman) a perfektní režii. Během sledování DOGVILLE se mi těžko dýchalo a na scénku v autě mezi jablky nikdy nezapomenu. DOGVILLE je originální, deprimující a vnitřně zdrcující dílo. (21.07.2013)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)