Dogville

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)

Len pár poznámok na okraj: podľa mňa film napĺňa obsah starého čínskeho príslovia: "Ak sa k tebe správa niekto dobre, správaj sa k nemu ešte lepšie. Ak sa niekto k tebe správa zle, správaj s k nemu ešte horšie." Citovo nevydierajúci Trier je pre mňa prijateľnejší. Taktiež tlmené kulisy a výber hereckých predstaviteľov potešili. Mnoho námetov k rozmýšľaniu v nenudiacom opuse, napr. prečo aj minoritná dedinka si potrebuje vytvárať minority, na ktorých môže odreagovať svoje frustrácie. Prečo často po predkoch preberáme len to agresívne? Ako spoločenstvo kryté hromadnou ideológiiou alebo náboženstvom prostredníctvom myšlienok v nich ukrytých aj tie najelementárnejšie krivdy vydáva za spravodlivé. Alebo aj iné: nie je demokracia len uplatnením príncipu priemernosti ako poistky voči inováciám, nestráca sa v jej hlasovacej mašinérii konkrétny človek, uväznený stále novými a novými pravidlami slúžiacimi "všetkým", ale neobšťastňujúcimi nikoho. A: sú radikálne riešenia prínosom ? (15.10.2004)

Ako natočiť "kontroverzný intelektuálsky film inovatívnym postupom" ? To vezmete výborný scenár, výborných hercov a necháte ich to hrať na prerastenom javisku s divadelnými kulisami. Potom to natočíte tak, aby to vyzeralo ako (veľmi podarená) generálka nafilmovaná štýlom televízneho spravodajstva, podivne to nastriháte a máte film nad ktorým budú kritici a pseudointelektuáli debatovať dlhé hodiny. Môže to však mať malý problém, a síce nebude to fungovať ako film, ale ako generálka nafilmovaná štýlom televízneho spravodajstva, podivne nastrihaná, nad ktorou budú kritici a pseudointelektuáli debatovať dlhé hodiny. Jednak si nie som istý, či toto je podstatou filmového umenia a jednak som presvedčený, že so stopážou cca dve hodiny a s normálnou výpravou pre žáner dráma by to odo mňa dostalo plný počet a možno pár Oscarov k tomu. Pretože jediná scéna v Dogville, ktorá si IMHO také hodnotenie zaslúži sa celá odohráva v aute, teda pôsobí ako film, nie ako divadlo. Za tú si tiež Dogville odo mňa vyslúžilo tretiu hviezdičku. 6/10 (21.11.2005)

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)

Dogville je skvěle herecky obsazený, kdy i nejmenší roličky hrají herci, kteří by si v jiném filmu zasloužili zahrát hlavní roli, a celému ansámblu vévodí hvězda první velikosti Nicole Kidman, která toužila, poté, co si naplnila kasičku, získat renomé velké herečky a o honorář se s Larsem von Trierem určitě nehádala. Snímek se může opřít o myšlenkově silný emotivní příběh s opravdu ďábelskou rafinovanou pointou, která je satisfakcí nejen pro ponižovanou hrdinku, ale i pro diváky. Odplata je nemilosrdná a absolutní. Jenže co naplat, problém Dogville spočívá v tom, že vlastně nejde o film. Nepoužívá specifické filmové výrazové prostředky a obvyklý filmový jazyk. Mnohem spíš je to alternativní divadelní představení zaznamenané na filmovém pásu. Experimentální divadlo s minimem kulis a rekvizit. Někoho to uspokojí a vystačí si s emocemi a komorním herectvím, někdo se může cítit ošizený. Lars von Trier je filmař, který rád útočí na hranice dosud možného a akceptovaného, a tím je mi osobně sympatický. Na druhou stranu, kdyby se kinematografie měla vyvíjet tímto směrem, byl by to asi průšvih, protože každý není tak dobrý vypravěč a každý herec nemá tak dobrý rejstřík jako účastníci tohoto experimentu. Celkový dojem: 90 %. (03.01.2008)