Dogville

Z počátku docela pomalá záležitost, ke konci "hustý nářez", ze kterého mne do teď mrazí. Perfektní psychologie postav a jejich proměny v čase, z milých lidiček se staly pěkné svině. Inu Dogville - Psí Ves. Formální vychytávka navíc - drama v podstatě v divadelních kulisách, domy bez zdí a dveří, jen namalované na čáry na zemi. Trailer: http://www.csfd.cz/film/9390-dogville/videa/ (29.07.2010)

Snímek Dogville pro mne znamenal pěkně emotivní cloumáček. Nejprve mne ohromil fantastickým půdorysem městečka a zarputilým otvíráním imaginárních dveří. Posléze mne citově vyždímal maloměstským terorem k touze po vložení plamenometu do týraných rukou a na závěr mi slzy štěstí do očí vehnal koncem tepajícím v rytmu mých představ. Byl to silný zážitek, ale po poradě se svým cvokařem jsem se rozhodl, že v rámci zachování duševního zdraví Dogville již nikdy nepoctím svou návštěvou. (08.12.2011)

Jakmile začal prolog, říkal jsem si "Vždyť tam skoro nic neni!". Příběh se pomalu rozvíjel a já se začínal nudit. Zlom se stal asi ve chvíli, kdy Dogville začalo "cenit zuby". Pak už jsem jen zůstal upnutý do konce filmu. Možná až moc bezcitná ukázka lidských vlastností, a toho jací parchanti jsme, si ode mne odnesla velmi nadprůměrné hodnocení. (13.06.2008)

Dogville je výborný filmo-divadelní zážitek, protože perfektně potírá některé jinak neodstranitelné nedostatky divadla a to 1) Že herci nemohou hrát mimikou, ale jen hlasem a rozmáchlými gesty 2) Že divák si sám vybírá perspektivu, má až přílišný nadhled a nelze u něj vytvořit atmosféru ztísnění, či strachu. Dogville je právě na atmosféře úzkosti, bezmoci a tyranie vystavěno, graduje pečlivě a neochvějně, slouží jako sonda do temného kouta lidské duše (postavám lze uvěřit). I pouhé rozbíjení porcelánových sošek je zde útrpnější než litry cákající krve jinde. Líbila se mi také práce se zvuky (člověk obrazně otevře dveře, ale zvuk je reálný), technicky považuji Dogville za mimořádně vyvedený experiment s excelentními hereckými výkony, ovšem dokonalé to taky není... 8/10 (25.05.2009)

Klasická stavba odkazující k antickému dramatu se širokým záběrem expozicí počínaje a katastrofou konče, je vyprávěna v tomhle experimentálním filmu dánského režiséra Larse von Triera v rozvolněných intencích filmařského manifestu Dogma 95. Z manifestu vycházející Lars von Trier, který tak očesal svou filmovou produkci o vše přebujelé a přebytečné, v tomto případě to znamenalo, že zavrhl natáčení v nákladných exteriérech i interiérech a celý film natočil v jakési obrovské ztemnělé hale, jejíž černé pozadí evokuje divadelní scénu a kde nejsou ani žádné kulisy, ty byly nahrazeny bílými čarami na podlaze, které symbolizují domy, ulici, zahradu a dokonce i psa, jehož štěkot se ve filmu sice ozývá, ale jeho fyzická existence byla nahrazena pouhým bílým kruhem na asfaltu... Tedy čistě divadelní mizanscéna. Ale přesto tvůrce filmu sáhl při obsazování rolí po Nicole Kidman, prvořadé hollywoodské star, která ovšem pod jeho vedením podává strohý, velmi ukázněný herecký výkon, očesaný o veškerá mainstreamová herecká klišé. Celé toto novodobé antické drama je zasazeno kamsi do dvacátých či třicátých let v USA a vestavěno do archetypu klasické filmové gangsterky. Co ale především ční z tohoto filmu, je morální směrování hrdinů a hlavně stěžejní protagonistky a otázky týkající se viny. Jakási postmoderně sofistikovaná filmová variace na Dostojevského Zločin a trest. Pro diváka velmi namáhavé, komplikované a šifrované, více divadelní než filmové dílo, vyžadující divadelní pozornost a divákovu ochotu a um pracovat se symboly, náznaky a četnými aluzemi. Navíc velmi složitá stavba textu již ve scénáři a sice nekomplikovaný, leč symbolistní děj, dělají z tohoto filmového experimentu Larse von Triera film, který není určen pro běžného diváka v kině. A to je možná jeho jediná slabina... (27.11.2006)