Dogville

Mám rád experimentování s filmem, mám rád divadlo a navíc jsem věděl, že ač jsem se ze žádným z filmů Larse von Triera nesetkal, mám čekat neočekávané. A přesto si ten zmatek v hlavě, který mi tam Dogville rozpoutal, nedokážu urovnat ani pár dní po jeho shlédnutí. Rozhodně se o něm nedá říct, že je to divný film, to ne. Ale zvláštní zvláštní, to pravda je. Von Trier chtěl dosáhnout absolutního vítězství obsahu nad formou, jenomže tím filmu vytvořil jeho hlavní Achillovu patu. A nebo snad chce někdo namítnou něco proti tomu, že divák se bude plně soustředit na příběh a bude mu úplně putna, že herci se pohybují v obrovském studiu, kde stojí kulisy, nad kterým by si i divadlo uplivlo, že iluze dne a noci, stejně tak i ročních období je umem skvělého týmu osvětlovačů a že většina zvuků, včetně otvírání dveří a zpěvu ptáků byla přidána až v postprodukci? Můžeme si odpovědět, že ano, ale pouze za předpokladu, že Dogville bude mít příběh opravdu silný, což bohužel (ne)má. Fotografie pod závěrečnými titulky mě položily na vážky, zda-li je Von Trierův scénář podle skutečné události nebo ne, ale i kdyby (ne)byl, nelze mu upřít jistá působivost. Zároveň s ní je zde však i jakási chladnost a koneckonců i předvídatelnost a to je podle mě hlavní důvod mého „nízkého“ hodnocení, které bych velmi rád zvednul výš, už jenom kvůli hercům, kteří hrají jako o život. Nicole Kidman přímo září a vzájemná nesourodost s Paulem Bettanym je výborná. Dogville je film, který se hned tak nevidí, ale když už se vidí, mohl by alespoň stát za to. Ne, nejsem náročný, jenom mi vadí, když v tom něco skřípe a tady to skřípe až moc. (07.07.2005)

Dogville je výborný filmo-divadelní zážitek, protože perfektně potírá některé jinak neodstranitelné nedostatky divadla a to 1) Že herci nemohou hrát mimikou, ale jen hlasem a rozmáchlými gesty 2) Že divák si sám vybírá perspektivu, má až přílišný nadhled a nelze u něj vytvořit atmosféru ztísnění, či strachu. Dogville je právě na atmosféře úzkosti, bezmoci a tyranie vystavěno, graduje pečlivě a neochvějně, slouží jako sonda do temného kouta lidské duše (postavám lze uvěřit). I pouhé rozbíjení porcelánových sošek je zde útrpnější než litry cákající krve jinde. Líbila se mi také práce se zvuky (člověk obrazně otevře dveře, ale zvuk je reálný), technicky považuji Dogville za mimořádně vyvedený experiment s excelentními hereckými výkony, ovšem dokonalé to taky není... 8/10 (25.05.2009)

Snímek Dogville pro mne znamenal pěkně emotivní cloumáček. Nejprve mne ohromil fantastickým půdorysem městečka a zarputilým otvíráním imaginárních dveří. Posléze mne citově vyždímal maloměstským terorem k touze po vložení plamenometu do týraných rukou a na závěr mi slzy štěstí do očí vehnal koncem tepajícím v rytmu mých představ. Byl to silný zážitek, ale po poradě se svým cvokařem jsem se rozhodl, že v rámci zachování duševního zdraví Dogville již nikdy nepoctím svou návštěvou. (08.12.2011)

Klasická stavba odkazující k antickému dramatu se širokým záběrem expozicí počínaje a katastrofou konče, je vyprávěna v tomhle experimentálním filmu dánského režiséra Larse von Triera v rozvolněných intencích filmařského manifestu Dogma 95. Z manifestu vycházející Lars von Trier, který tak očesal svou filmovou produkci o vše přebujelé a přebytečné, v tomto případě to znamenalo, že zavrhl natáčení v nákladných exteriérech i interiérech a celý film natočil v jakési obrovské ztemnělé hale, jejíž černé pozadí evokuje divadelní scénu a kde nejsou ani žádné kulisy, ty byly nahrazeny bílými čarami na podlaze, které symbolizují domy, ulici, zahradu a dokonce i psa, jehož štěkot se ve filmu sice ozývá, ale jeho fyzická existence byla nahrazena pouhým bílým kruhem na asfaltu... Tedy čistě divadelní mizanscéna. Ale přesto tvůrce filmu sáhl při obsazování rolí po Nicole Kidman, prvořadé hollywoodské star, která ovšem pod jeho vedením podává strohý, velmi ukázněný herecký výkon, očesaný o veškerá mainstreamová herecká klišé. Celé toto novodobé antické drama je zasazeno kamsi do dvacátých či třicátých let v USA a vestavěno do archetypu klasické filmové gangsterky. Co ale především ční z tohoto filmu, je morální směrování hrdinů a hlavně stěžejní protagonistky a otázky týkající se viny. Jakási postmoderně sofistikovaná filmová variace na Dostojevského Zločin a trest. Pro diváka velmi namáhavé, komplikované a šifrované, více divadelní než filmové dílo, vyžadující divadelní pozornost a divákovu ochotu a um pracovat se symboly, náznaky a četnými aluzemi. Navíc velmi složitá stavba textu již ve scénáři a sice nekomplikovaný, leč symbolistní děj, dělají z tohoto filmového experimentu Larse von Triera film, který není určen pro běžného diváka v kině. A to je možná jeho jediná slabina... (27.11.2006)

Opravdu nevídaný film, zprvu mě docela vyděsil. Člověku chvíli trvá, než se vpraví do koukání filmu bez exteriérů a interiérů, zvlášť když nic podobného nečekal. Jen sledovat 16 herců, co běhají z místa na místo v prázdném ateliéru. Dá to trochu práce a místy jsem měla drobné problémy se soustředěním, ale ve výsledku mi tenhle "film" dal daleko víc, než spousty jiných. Skvělý scénář, 'amatérská' kamera, výborná Nicole Kidman... co víc si přá. (30.04.2004)