Pražská 5

Připomnělo mi to TKM - Televizní klub mladých - který se snažil být každé úterý socialisticky "cool" pro mladé s usměvavou mladou soudružkou Augustovou (co takhle vzpomínkový pořad, milá ČT?). Nezapomeňte, že tento film přesně zapadá do perestrojkového období, kdy hlavním slovem politiků byla "glasnosť" a konstruktivní kritika, což v praxi znamenalo tepat bezzubě do několika tradičních témat. Směr Karlštejn - Pražáci na výletě a příšerné čtyřky s opilými hostinskými, Oldův večírek - nedostatky socialistického plánování a novodobí zbohatlíci, kteří zradili ideje socialismu, a to vše ve stylu hrubé satiry Šimka a Krampola, banální Bersidejsi o hledajícím se mládí a la styl Vítr v kapse, ambiciózní Barvy vyprávějící stylem socialistických protestsongů (A co děti? Mají si kde hrát?) o tom, že šiky úderníku vystřídal konzum a nahý baby, což už tu bylo (antika v kostýmech). Na brigádě je už výtvor generace odchované každodenním koukáním na televizi, na neustále reprízované české filmy (a pár zahraničních), generace kašlající na politiku a tvořící pomocí popkulturních odkazů (Sedm statečných, Florenc 13/30, Starci na chmelu), Když O. Pavelka dal dnešním studentům do ruky kameru, tak ti parodovali stejným způsobem horory a telenovely (nabídka TV se rozšířila). (06.10.2010)

Obrovská spousta tvůrčí energie a chuti dělat věci po svém a jinak, natěsnaná na malém prostoru a ještě nerozmělněná porevolučním sklonem tuzemské scény schovávat řemeslnou nedotaženost za sebeironii. Zárodky lecčehos, co mělo přijít v devadesátých letech, od České sody přes Prago Union až po Nachové plachty. Po letech otevřelo stavidla zpytování svědomí nad tím, proč se v dnešním svobodnějším světě častěji neodhodláme vydupat ze země a ze sebe něco opravdu svého, bez pohodlných vyzkoušených schémat a se všemi riziky prodělku a nepochopení, ale taky s potenciálem diváckého dobrodružství a opravdovějšího naplnění smyslu filmařského pinožení. (08.02.2014)

Jediné negeniální místo je od Kolotoče. Divadelní postupy (charakter masky atd atd) jsou sice zajímavé, ve světě však dávno známé a nijak světoborné. Taky nejsou nijak tvůrčeji oživené. A všechno ostatní na *****, čili mám jasno. Je zajímavé, kolik z Karlštejna si Vorel přenes do Skřítka. Ale celkově za film velké uznání. (19.06.2007)

Velmi pěkný, a i po dvaceti letech stále neotřelý experiment, na němž se mi líbí snad všechno - ať už je to geniální parodování televizních hlasatelů (Šteindler je tak dokonalý, že tradiční titulky typu "studio Barrandov - nositel Řádu práce" působí nebývale komicky), úvodní exhumace němé grotesky (v této podobě se mi líbila mnohem víc, než pozdější celovečerní remake Skřítek), první výraznější nádech surrealismu od dob Švankmajerova "Leonardova deníku", povídka výhradně ve verších (skvělý Krytinář coby running gag), muzikál ve stylu malíře Mana Raye, no a celé to završuje typicky sklepácký skeč, který je výbornou pozvánkou na nedlouho poté následující Kouř, který ironizuje starý režim ve srovnatelné kvalitě. Tomáš Vorel se tímto filmem definitivně katapultoval na pomyslné stupně vítězů v kategorii českých porevolučních režisérů, sice mě mrzí, že už asi nikdy nenaváže na své dřívější úspěchy, ale za tyhle kousky zůstane navždy nesmrtelným. Pražská pětka symbolicky za pět. (23.05.2010)

Povídkový film se skládá z pěti podařených částí, každá má své a je něčím zvláštní. První, němá povídka, nazvaná „Směr Karlštejn“ vypráví o měšťácké rodince, která se vypraví do přírody a zažije při tom nemalé dobrodružství. Ve druhé povídce „Bersidejsi“ jsme svědky zvláštního vizuálního díla beze slov a herců. „Oldův večírek“ nás zavede do hotelu za opravářem Oldou, který přijde na to, jak to v socialismu vlastně funguje. Ve čtvrté povídce „Barvy“ nám taneční skupina ukáže strhující taneční představení. A konečně poslední povídka „Na brigádě“ je typickým sklepáckým filmečkem, kde se dozvíme, jak to na brigádách kdysi fungovalo. (20.07.2006)