Pražská 5

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)

Obrovská spousta tvůrčí energie a chuti dělat věci po svém a jinak, natěsnaná na malém prostoru a ještě nerozmělněná porevolučním sklonem tuzemské scény schovávat řemeslnou nedotaženost za sebeironii. Zárodky lecčehos, co mělo přijít v devadesátých letech, od České sody přes Prago Union až po Nachové plachty. Po letech otevřelo stavidla zpytování svědomí nad tím, proč se v dnešním svobodnějším světě častěji neodhodláme vydupat ze země a ze sebe něco opravdu svého, bez pohodlných vyzkoušených schémat a se všemi riziky prodělku a nepochopení, ale taky s potenciálem diváckého dobrodružství a opravdovějšího naplnění smyslu filmařského pinožení. (08.02.2014)

Kultovní, ale kvalitativně dost nevyrovnaný povídkový film, jeden z filmových hitů roku 1989. Několik citátů ze dvou nejlepších povídek se mi vrylo do paměti: "Skřítku, milý skřítku" + ten opravdu hnusný skřet (Směr Karlštejn); nebo: "když ty jsi takový ... jiný" - milostný dialog svazačky a kovboje (Na brigádě). (15.02.2009)

Zajímavě poskládaný celek, který střídá momenty nesmírně vtipné i velice umělecké a experimentální, od grotesky a komedie přes veršovaná ironická podobenství k novým formám divadla a tance, přičemž leccos disponuje až montypythonovskými prvky. Dílo díky svým mladým začínajícím umělcům neuvěřitelně svěží a v mnoha aspektech moderní, na kterém zejména a s lehkým překvapením vzhledem k době vzniku oceňuji neskrývanou, jednou lehce nadsazenou, jindy poměrně ostrou satiru trefující se do komunistického zřízení. (25.07.2022)

Připomnělo mi to TKM - Televizní klub mladých - který se snažil být každé úterý socialisticky "cool" pro mladé s usměvavou mladou soudružkou Augustovou (co takhle vzpomínkový pořad, milá ČT?). Nezapomeňte, že tento film přesně zapadá do perestrojkového období, kdy hlavním slovem politiků byla "glasnosť" a konstruktivní kritika, což v praxi znamenalo tepat bezzubě do několika tradičních témat. Směr Karlštejn - Pražáci na výletě a příšerné čtyřky s opilými hostinskými, Oldův večírek - nedostatky socialistického plánování a novodobí zbohatlíci, kteří zradili ideje socialismu, a to vše ve stylu hrubé satiry Šimka a Krampola, banální Bersidejsi o hledajícím se mládí a la styl Vítr v kapse, ambiciózní Barvy vyprávějící stylem socialistických protestsongů (A co děti? Mají si kde hrát?) o tom, že šiky úderníku vystřídal konzum a nahý baby, což už tu bylo (antika v kostýmech). Na brigádě je už výtvor generace odchované každodenním koukáním na televizi, na neustále reprízované české filmy (a pár zahraničních), generace kašlající na politiku a tvořící pomocí popkulturních odkazů (Sedm statečných, Florenc 13/30, Starci na chmelu), Když O. Pavelka dal dnešním studentům do ruky kameru, tak ti parodovali stejným způsobem horory a telenovely (nabídka TV se rozšířila). (06.10.2010)