Pražská 5

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)

Úplně první věc co jsem od Tomáše Vorla viděl. Jednotlivé povídky mají bohužel odlišnou míru kvality. Začal bych u první, která už svým stylem natáčení, nemá u naší kinematografie obdoby. Je to neobyčejně osobitá hříčka a Tomáš Vorel si za ní zaslouží obrovskou pochvalu. Co se týče dalších dvou, tak ty nestojí za mák, trapná snaha o umění (aspoň tak to cítím). Čtvrtou jsem nepochopil, ale stylem natáčení se velmi podobá té první. Konečně pátá je po režijní stránce zřejmě nejlepší, navíc Tomáš Hanák se překonává. Nakonec jsou to nevyrovnané povídky, s možná trochu vybledlou, ale i tak příjemnou vzpomínkou. (28.07.2005)

Povídkový film se skládá z pěti podařených částí, každá má své a je něčím zvláštní. První, němá povídka, nazvaná „Směr Karlštejn“ vypráví o měšťácké rodince, která se vypraví do přírody a zažije při tom nemalé dobrodružství. Ve druhé povídce „Bersidejsi“ jsme svědky zvláštního vizuálního díla beze slov a herců. „Oldův večírek“ nás zavede do hotelu za opravářem Oldou, který přijde na to, jak to v socialismu vlastně funguje. Ve čtvrté povídce „Barvy“ nám taneční skupina ukáže strhující taneční představení. A konečně poslední povídka „Na brigádě“ je typickým sklepáckým filmečkem, kde se dozvíme, jak to na brigádách kdysi fungovalo. (20.07.2006)

Velmi pěkný, a i po dvaceti letech stále neotřelý experiment, na němž se mi líbí snad všechno - ať už je to geniální parodování televizních hlasatelů (Šteindler je tak dokonalý, že tradiční titulky typu "studio Barrandov - nositel Řádu práce" působí nebývale komicky), úvodní exhumace němé grotesky (v této podobě se mi líbila mnohem víc, než pozdější celovečerní remake Skřítek), první výraznější nádech surrealismu od dob Švankmajerova "Leonardova deníku", povídka výhradně ve verších (skvělý Krytinář coby running gag), muzikál ve stylu malíře Mana Raye, no a celé to završuje typicky sklepácký skeč, který je výbornou pozvánkou na nedlouho poté následující Kouř, který ironizuje starý režim ve srovnatelné kvalitě. Tomáš Vorel se tímto filmem definitivně katapultoval na pomyslné stupně vítězů v kategorii českých porevolučních režisérů, sice mě mrzí, že už asi nikdy nenaváže na své dřívější úspěchy, ale za tyhle kousky zůstane navždy nesmrtelným. Pražská pětka symbolicky za pět. (23.05.2010)

Snad jediné, co bych tomuto pro mě zcela nevtipnému snímku přiznala, je frajeřina, že se snažil dělat si srandu z komunistů, kteří byli tehdy u moci. Ale i ta sranda se musí umět. A humor Šteindlerův je mi enormně cizí, ba co dím, je pro mne odpudivější, než primitivismus Troškův. V tomto filmu se vzácně sešli všichni s podobným stylem humoru, který mi nepřipadá ani špetičku vtipný. A o čem vlastně ta zpatlanina je? (09.12.2011)