Za hranicí temnoty

Zvrhlá romance, která "příjemně" vystrkuje růžky nad hladinu klasického italského trashe, v němž obvykle a po pravdě mnohdy i velmi zábavně nehraje roli vůbec nic, co film dělá filmem. D´Amatovi se totiž podařilo udržet určitou, byť naprosto úchylnou, smysluplnost vyprávění. Přeměna hlavního hrdiny v šílené monstrum, díky bolesti ze ztráty milovaného protějšku, je přes veškerou křečovitost a naivitu nechutně uvěřitelná, přiznáme-li si tedy možnost úchylně zvrácené mysli, v jejichž zákoutích číhají démoni. Téměř všechno ostatní je samosebou zcela špatně a debilní či minimálně nepochopitelně jednání ostatních postav odkrývá zoufalství či možná i prostou neexistenci jakéhokoliv předem sepsaného scénáře. Ovšem, kdo by se tu nad tím pozastavoval? Gore efekty nechutně dokonalé, úchylnost téměř maximální, obnažená a znetvořená těla, kam se podíváš. Jen ten předvídatelný konec mohl být řekněme zatlučený a zahrabaný. Ne tak úplně trashová čtyřka. (22.03.2020)

Dnes už lehce kultovní trash, který sice není bohatý na různorodé mordování, jeho síla však vězí někde jinde. Hlavní doménou je totiž šokující obsah: častá nahota (jak se na D´Amata sluší a patří), kanibalismus a hlavně nekrofílie jsou centrem všeho dění. Důležitou součástí jsou také scény, v nichž zvrácená dvojice se zbavuje mrtvol - na řadu přijde jak porcování, koupel v kyselině, tak spalování v peci zaživa. Tady si divák skutečně přijde na své, protože jinak se snímek docela táhne. Jinak hlavní hrdina byl perverzák, ale ono se vlastně není čemu divit. Pokaždé, když už se vyskytla nějaká ta ženská, tak byla debil (první oběť), nebo rovnou čubka (všechny ostatní). Takový holky potkáš na procházce vážně těžko... (22.05.2013)

Svým způsobem zvláštní snímek s neotřele a dobře stavěnými charaktery. Frank je tak trochu sexuálně až nekrofilně ujetý úchyl, s mírnými sklony ke kanibalismu, který se rozhodl dostát pořekadlu o lásce až za hrob, ani smrt jeho milované Anny nedokáže jejich soužití rozdělit. Mimo to je Frank pod vlivem úlisné až ďábelské Iris (jejíž příbuzenstvo jako by vypadlo z Kurvahošigutentag), která ho chce získat pro sebe, k čemuž využívá jeho náchylnost sexuálně jí podléhat. Buio Omega mě pozitivně překvapil svou skvělou civilní až všední atmosférou, neděsí prvoplánovitě, vše se tu děje jako by jen tak, jako by naporcovat někoho a rozpustit ho v kyselině nebo spálit jeho mrtvé tělo v peci bylo každodenní záležitostí, normálním jevem nad nímž se není třeba pozastavovat. A to ve svém důsledku působí dost děsivě. K tomu tradičně skvělá hudba Goblins, kterým každým filmem, k němuž dělali hudbu a já ho viděl, přicházím stále více na chuť. (17.08.2009)

Jak už to tak vypadá, D'Amatovým fanouškem se asi nestanu. Poté, co jsem viděl režisérovy "nejlepší fláky", nad ním asi definitivně lámu hůl. Buio Omega, ostatně jako i jeho jiné kousky jsou po scénáristické stránce velice jednoduchoučké, s mizernými herci, špatnou kamerou a v tomto výčtu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Tento film v mých očí vystihuje jediné slovo a to je nuda. Režisér mě ničím nedokázal zaujmout a vtáhnout do filmu (pominu-li brutalitu a povedené gore scény). Zklamal mě i hudební doprovod od legendárních goblinů, asi si to nejlepší nechávali jen pro Argenta. Poslední malinkou nadějí v D'Amatově filmografii vidím v La Morte ha sorriso all'assassino. PS:Doporučuji si přečíst moc pěknou biografii D'Amata od POMA. A jak už jiní podotkli, kdyby se toho snímku chopil někdo více zručný, mohlo z toho filmu vzniknout zajímavé dílo. (03.08.2009)

Pokud má člověk už nějakých pár hororů nakoukaných, Za hranicí temnoty mu nemůže připadat ani zdaleka tak šokující a extrémní, jak se to očividně snažilo v době vzniku být. Na téma „láska až za hrob“ byly v pozdějších letech natočeny daleko lépe a zábavněji třeba oba díly Nekromantika a jakmile si člověk odmyslí to perverzní téma, zbude mu jen odpudivě a lacině natočená italská hororová rutina, co nedokáže dostatečně bavit a jejíž děj spěje odnikud nikam. (18.11.2018)