Honzíkova cesta

Honzíkova cesta byla jedna z prvních knížek, které jsem přelouskal. Až dnes jsem si uvědomil, o jak prostinký příběh vlastně jde. Nicméně film je trochu podivný. Děti jsou vcelku v pohodě, Terezka zvládá roli výborně, Honzíka bych si představoval jinak, ale to je můj problém. Nejlepší je opět a zase Ferda. Roste pro šibenici už od mala, ten mne bavil nejvíc. Konec je moc hezký, takže za mne 70%. (09.09.2014)

Dobře fungující dětský snímek poměrně nenásilnou formou nabízející obraz dobové vesnice (samozřejmě zidealizovaný, ale velkou roli v tom hraje i pohled dětskýma očima), řešící první morální problémy, které svoji univerzálností přebíjejí jakoukoliv snahu o bezživotnou didaktičnost ve "správném" duchu. Film má dobrý spád, dětští představitelé jsou přirození a podmanivým způsobem na diváka přenášejí neotřelý svět příslušný jejich věku, na což byl Vošmik vždy mistr. A navíc se musím přiznat, že mě hrozně dojala babička Zdeňky Baldové - jak jsem si jen posteskl, že bych chtěl mít taky takovou a jezdit za ní poloprázdným vlakem s krásnou průvodčí do malebné vísky, kde laskavá kuchařka peče pro všechny vesničany obrovské lívance... (30.04.2011)

Český světový klasik dětské literatury, nositel prestižní globální medaile Hanse Christiana Andersena Bohumil Říha ve své půvabné knížce HONZÍKOVA CESTA vytvořil jedno ze svých vrcholných děl; zužitkoval přitom víc než bohatě svou letitou učitelskou zkušenost; ve filmu je takřka dokonale vtělen do Högrem ztvárněné postavy řídícího učitele. Filmovému zpracování knihy byla věnována náležitá péče. Jména tehdy začínajících tvůrců - platí to jak o scénaristovi Otovi Hoffmannovi, tak o předčasně zesnulém režiséru Milanu Vošmikovi (1930-1969) - i hvězdné herecké obsazení (Baldová, Höger, Bohdalová, Lukavský,Chramostová) jak ve větších, tak v menších rolích se stala posléze skvěle naplněnou zárukou nevšedního diváckého zážitku. Perspektiva světa, zcela oproštěného od budovatelské poetiky i jejího, dutého, prázdnotou zvonícího patosu, ale naopak důsledně viděného očima pětiletého chlapce, je jedinečná. Vzorová je i nenásilná výchovná tendence, soustředěná do platonického trojúhelníku Honzík-Terezka-Ferda i vygradovaného ústředního sporu o prestižní skleněnou kuličku-skleněnku (dětskou generací mého mládí podstatně více ceněnou než tzv. ocelovku o hliněných kuličkách nemluvě) včetně závěrečné katarze, v níž Honzíkova dětská přítelkyně Terezka hlavního hrdinu vybízí, aby přijal mužně i kajícně nabídnutou Ferdovu přátelskou ruku: "Vem si ji (nůž-kudličku-rybičku), on to myslí doopravdy". Nenechme se mýlit zdánlivou vnějškovou titěrností a zanedbatelností těchto napohled nevinných příhod strkavých taškařic: jsou to právě ony, kdo formují osobnostní rozvoj každého z nás i charakterové rysy naší budoucí, v tomto věku až nekonečně vzdálené dospělosti. Film je současně v mnoha ohledech historickým dílem: idylicky líčené družstvo stále s sebou nese pečeť doznívajícího prvorepublikového patriarchalismu venkova, na němž, má-li se obstát, musí každý podporovat každého; stejná atmosféra na nás dýchá i z chodby dvou (tří-) třídní obecné školy i interiéru třídy, který do padesátých let vřazuje Švabinského portrét komunistického novináře a ideologa kontroverzního Julia Fučíka i způsobu výuky, prezentovaného řídícím učitelem. Nenásilně je naznačen i rodící se generační problém vesnice; v navenek prosperujícím družstvu prvního typu - jak zněl slogan té doby prvního období tzv. kolektivizace - musí pracovat i důchodci; je zjevné, že jinak by družstvo neobstálo. To všechno nejenže není v rozporu s chlapcovou recepcí vesnické i ještě spořeji naznačené městské pražské skutečnosti, ale naopak tvoří její přirozenou součást. Vinit film, který rok po svém uvedení do československých kin získal na XVIII. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v kategorii filmů pro nejmenší děti hlavní cenu, z propagandistických komunistických sklonů, je krajně neprozíravé a vlastně politováníhodné. Vždyť jde o klasické české filmové dílo světového věhlasu, o klenot, kterých jsme nikdy nejen v naší filmové tvorbě neměli na rozdávání! (23.09.2007)

Divoká příroda českého venkova, osudová žena, kaskadérské kousky na stromě, boj o respekt, spalující vášeň, akční bitky, zrada, přátelství, pomsta a samozřejmě i láska. Tak tomuhle říkám dobrodružný film jako řemen. Indiana Jones se může jít vycpat, tomuhle říkám strhující dobrodružství. Bohužel je tento film limitován věkem diváka. Být já šestiletý tak ten film jenom bezdechu hltám, ale ted? Ted už mi zbyl jenom pocit, že Karel Hoger, měl ten nejpoetičtější hlas, který jsem kdy slyšel. (30.10.2006)

Narozdíl od jiných filmů určených výhradně pro děti a mládež, toto klidně může zhlédnout i dospělý divák. A to díky roztomilosti, provedení, "starému" zvuku a jiným dnes už takřka archetypálním, přesto však kumštýřským atributům. Samozřejmě se musí přihlédnout k tomu, že film byl natočen v padesátých letech, tedy těsně po nástupu komunistů k moci. Takže nám chce film vylíčit společnost plnou lásky, porozumění a i budování. Čekal jsem, kdy se objeví klasický komunistický výlev a dočkal jsem se, to když děda veze povozem Honzíka domů z nádraží a vypravuje mu, jak je všechno družstevní, jen ten pes Punťa je jen jejich. Ale čert to vem. Pokud to člověk umí svému dítěti vysvětlit, tak je to jen malá vada na kráse. PS: Půvabný byl herecký výkon představitele malého Honzíka. (20.07.2009)