Les Mondes parallèles
Parallel Worlds
Režie:
Petr VáclavKamera:
Štěpán KučeraHudba:
Jiří VáclavHrají:
Karel Roden, Lenka Vlasáková, Marek Daniel, Gabriela Škrabáková-Kreutz, Jitka Schneiderová, Ludmila Engelová, Miroslav Hanuš, Eduard Jenický (více)Obsahy(1)
Film Paralelní světy vypráví zdánlivě obyčejný příběh ze života, jehož variace možná prožil kdekdo z nás. Je to film o našich partnerských vztazích; v této době a na tomto místě. Asi to budete znát. Architekt Kryštof žije již několik let s Terezou. Zatímco pro Kryštofa je nejdůležitějším tématem života jeho práce, Tereza vidí život trochu jinak
Na půdorysu téměř vzorové studie vztahu mezi mužem a ženou se režisér Petr Václav pokusil zachytit postoje své generace a zkratkovitě naskicovat atmosféru naší doby. Neefektní komorní příběh je režírován neklidně a nekonformně, obrazy jsou působivé, ale zároveň jakoby přítomné v každodenní realitě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (53)
Aspoň jeden film dokázal Václav natočit bez cikánů, chvála za to, jinak sem tam viděl odkaz na Saló a na Postavu k podpírání, dvě jasný scény (zasraný zadky a rakev), kerý k tomu odkazovaly. Viděno znovu po 20 letech a celkem to furt de, jen ten Roden byl poznamenanej tou rolí v tom americkym trilleru,a Vlasáková byla dobrá. Byl v podstatě její film. ()
Příjemný komorní příběh dvou vzájemně se odcizujících bytostí, který mě odzbrojil svojí upřímností, uvěřitelností a skvělými hereckými výkony Karla Rodena a Lenky Vlasákové. I přes obrazovku (plátno) bylo hmatatelné vnitřní pnutí Kryštofa například ve chvílích, kdy nemohl realizovat svou práci a musel se opakovaně přizpůsobovat přání klienta. Stejně tak byla fyzicky velmi nepříjemná scéna návštěvy Terezy u gynekologa... ()
Skvělá studie mužsko-ženských vztahů a (ne)schopnosti jednou naslouchat tomu druhému a naopak. Škoda, že tenhle kvělý film poněkud zapadl. Zkrátka je to asi film pro vnímavé diváky a těch, jak se zdá, není zdaleka tolik, jak by se zdát mohlo. Ohňostroje výbuchů nebo salvy smíchu v něm totiž najít nelze a o kultovních hláškách také nemá smysl hovořit... ()
Film, v němž herci netlachají, ale HRAJÍ. Na scénáři s Petrem Václavem spolupracovala Marie Desplechin. Dvěma scénami sice příběh mírně upadá – Tereza (Lenka Vlasáková) překvapivě zrazuje nejlepší kamarádku Alenu (Petra Ernyeiová) a Kryštofovi (Karel Roden) se předpokládaně vyznává přítelkyně jeho kamaráda/ spolupracovníka Markéta (Jitka Schneiderová), ale v konfrontaci s těmito nadbytečnostmi je pak zase mírně ironické závěrečné setkání Terezy a opuštěného Michala (Marek Daniel). Neschopnost komunikace je patrná mezi všemi aktéry. Otevřený závěr se drží základní linie příběhu – představivosti. Takže: kam/ za kým asi kráčí Tereza? Výborná kamera Štěpána Kučery; obrazově dokonalé – snové, horečnaté výjevy. Ústřední dvojice Vlasáková – Roden působí velice přirozeně. ()
Drama, které se nás dotýká, i když si to nepřipouštíme. I partnerský vztah má určité krizové okamžiky, kdy každý z nich chce něco jiného. Tereza chtěla zakotvit - mít rodinu a naslouchající protějšek, Kryštof hledal naplnění v kariéře a svou rozpolcenost zparalelnil na dvě strany. Došlo k odcizení. Terezka upadla do duševní propasti, kde radikálně rozhodla o životě svého dítěte. Kryštof jakoby byl zcela slepý. Jejich světy se zákonitě rozdělily. Terezka našla sílu vyjít mezi lidi, rozvíjet se a být spokojená sama se sebou. Kryštof utekl před vším do Anglie i přesto, že Terezka pro něj byla vlastně životní inspirací. Karel Roden a Lenka Vlasáková jako citlivě zahraná dvojice. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (4)
- Kniha autorky Valérie Valère s názvem „Le Pavillon Des Enfants Fous“, kterou Tereza (Lenka Vlasáková) překládá, u nás nikdy nebyla přeložena, stejně jako další kníhy od této mladé autorky s tragickým životem. (sator)
- Karel Roden byl za svou roli nominován na Českého lva za hlavní roli. (Elisebah)
- Hlavní ženská postava sklidila od mnoha (především) žen sprchu velmi negativních ohlasů. Její představitelka Lenka Vlasáková k tomu po několika letech s úsměvem řekla: "Za Terezu mě nenávidí dodneška. Zdá se mi, že je pobouřila její netečnost, neschopnost poradit si sama se sebou, což jim na začátku jedenadvacátého století připadalo nepatřičné. Žena přece už dneska ví, co má dělat, v žádném případě se nenechává ovládat silnějším partnerem a tak dále. Pro všechny tyhle redaktorky Cosmopolitanů a Harpers Bazaarů to bylo zkrátka něco nepředstavitelnýho. Dokonce i paní režisérka Chytilová za mnou přišla a říkala: 'Jste ve skutečnosti taky taková příšerrra? Čerrrpal ten Petrrr hodně z vás?' Spousta žen si mě s Terezou spojila - vůbec nechápu proč! Já přece nejsem vůbec depresivní." (NIRO)
Reklama