Filosofská historie

Film má nesporně hodnotu dokumentární, neboť jde o národopisný výlet do Litomyšle revolučního roku 1848. Bezstarostné studentské roky vyplněné radostí a láskami uzavřely se bojem na pražských barikádách. Na konci Vávra vztyčil varovný prst, abychom nezaháleli a připravovali se na boj o svobodu, v roce 1937 aktuální to téma. Nejsem zrovna obdivovatelem národního obrození, chápu ten zápal, ale právě tento typ slepého národovectví a jeho následování rozdmýchalo plameny první světové války. 60% (28.12.2017)

Velmi příjemná výprava do malé osady zvané Litomyšl, která je zajímavá zejména z hlediska zkoumání tehdejších zvyků a poměrů ve společnosti. Nejvíce mě zaujalo asi to, že tehdejší svět a mužové byli nepěkně zpomalení ve vývoji. Teprve po třicítce začínali svá studia na místní univerzitě. Sice jsem tuhle dobu, bohudík, nezažil a ani se mi nechce trávit čas internetováním, abych si následně mohl hrát na filosofa, ale předpokládám, že je to ultra píčovina. Krom toho se mi film ovšem líbil. Divák se dozví kupříkladu, jak obtížné tehdy bylo prosadit si a zorganizovat obří ilegální studentský mejdan, nebo že ženy tehdy ještě byly vzorem cudnosti. Doba před rozmachem masmédií byla vůbec zajímavá. Tím, že se k běžnému lidu dostával od vrchnosti jen úzký proužek informací, který bylo snadné seshora kontrolovat a lůza si tyto informace neměla jak ověřit, tak slovo panovníka bylo prakticky svaté. Proto tehdy ještě neznělo slovo "vlastenectví" jako slovo sprosté a tamní mužové byli ochotní bez mrknutí oka položit život za ubohé spory a pochybné zájmy panovníků. Studenti stojí na prahu snad každé větší revoluce. Docela se mi líbil i prudký přechod ze studentským nahánění sukní k válečné vřavě. Krásně to poukazuje na to, jak křehká politická situace tehdy byla. Važme si těch lumpů, kteří jsou ve vládě nyní. Jejich zločiny se týkají pouze transakcí čísel na bankovních účtech, ale nenutí nikoho, aby pro ně prolíval krev a pokládal život. Velmi si cením toho, že se navzdory době vzniku snímek netopí v patosu a působí docela přirozeně a příjemně. (02.02.2020)

Ačkoliv bych mohl Filosofskou historii snadno kritizovat za přemíru vlastenectví, nebudu to dělat. Vznikla rok před pádem Československa, v době, kdy to (nejen) za hranicemi bublalo jako v papiňáku, a tak toho kromě roku 1848 hodně říká také o nástupu druhé světové války a o tom, že se Češi i tehdy burcovali a národní hrdost posilovali, jak jen to šlo. Literaturou, divadlem, filmy. Otakar Vávra si s debutem poradil dobře a spousta scén je působivých - ze studentské oslavy přímo dýchá a voní jaro, Špínův odchod do kláštera je zase patřičně trpký. Z obsazení je třeba pochválit samozřejmě Jana Pivce, Jindřicha Plachtu a Zdeňku Baldovou, velice se mi však líbila i půvabná Karla Oličová. Scéna potlačení vzpoury se Vávrovi povedla, akorát ji bůhvíproč podkresluje nevhodná "jásavá" hudba (ale vlastně to možná byl záměr). (09.11.2014)

Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. (19.01.2012)

Otakar Vávra již od začátku točil filmy, které mapují historii českého národa. Naštěstí u toho i zůstal. Tento snímek nás zavede do doby, jež je opět plná německé nadvlády. 400 let od upálení mistra Jana Husa i bitvy u Lipan bojový a revoluční duch v utiskovaném českém národu ještě nezanikl, ba naopak, přetrvává ve studentech filosofie, kteří v Litomyšli zapálí oheň revoluce tím, že zorganizují zakázané, ryze české, slavnosti Majáles. Vše vyústí v nešťastnou revoluci roku 1848. Kvalitní herectví, příběh, drama, humor i přehled krásných žen československé kinematografie. Revoluční film, natočený před nejtěžšími léty českého národa. "Žižka a Franc Josef, to byli ti největší Čechové". (02.06.2012)