Kouzelný dům

Další důkaz toho, že Otakar Vávra je mistr prvorepublikového filmu, který dokázal v době barvitých kýčů a roztržitých veseloher vytvořit příjemně civilní příběh, prodchnutý působivým psychologickým dusnem, jenž naplno vyznívá v horečnatém snu hlavní hrdinky. Adina Mandlová dává touto rolí zapomenout na neuměle načrtnuté postavy její předhchozí kariéry a je vidět, že dobrý scénář v ní probouzí netušené vlohy. (26.02.2008)

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)

Se vší tou prvorepublikovou teatrálností a hereckým neumětelstvím Adiny Mandlové by to byl dobrý, Máchovým Májem (Viléme!) říznutý Višňový sad počesku se zamrzlými postavami-karikaturami, kostlivci ve skříni a chráněnou vrbou místo višní. Dlouhá stopáž a Vávrův scénář (a režie) to však neudrží a při závěrečné replice, že celý život je jen sen, se člověku zasteskne po filozofování Pedra Caldérona de la Barcy. Jan Roth sice krásně maluje světlem, ale z filmových adaptací děl Karla Josefa Beneše mnohem víc doporučuju emocemi nabité hollywoodské melodrama A Stolen Life (1946), které je díky Glennu Fordovi a Bette Davis v dvojroli (!) herecky úplně jinde. (17.08.2020)

Řekl bych trochu podceňovaný film. Přes ty různé Kristiany a Noční motýli se na něj trochu zapomíná. O režiséru Vávrovi platí, že sází především na známé a oblíbené tváře herců. Tak tady to platí dvojnásob. Snad kromě Svozilové a Mandlové byli všichni v hlavní roli členy Národního divadla. A vsadit na trojici sester Nasková - Brzková - Dostalová bylo opravdu šťastné řešení. Dobře se jim ale i vyrovnaly Mandlová se Svozilovou. Z mužů byl dobrý Štěpánek, ale ještě lepší byl Eduard Kohout v roli Viléma Balvína. Působivá kamera i hudba. Takže velmi vydařený film. ASI SE TO ZDÁ NEUVĚŘITELNÉ, ALE PRO TEHDY 63-LETOU TEREZII BRZKOVOU TO BYLA PRVNÍ FILMOVÁ ROLE! (25.12.2003)

Navzdory vysokému hodnocení a referencím, pro mě určitě zklamání. Nějak mně to nechytlo za srdce ani jinou část těla. Adina Mandlová zcela nezvykle v dramatické poloze - přece jenom ji známe více jako rozvernou dívenku v rolích čistě komediálních nebo později jako vznešenou dámu z filmů salónních... (22.01.2005)