Kouzelný dům

Perfektní Vávrův starej kousek kterej jsem si doplnil a kterej už v začátcích jeho kariéry ukazoval jak velký režisér v něm je. Mandlová po pravdě nikdy nebyla úplně moje favoritka, ale tady je naprosto přesná plus na svou dobu rozhodně neotřelý námět. Souhlasím s mchnk. V určitých věcech se opravdu jedná o nadčasový film.80% (02.08.2021)

Co mi na filmu vadilo, byl výkon Zdeňka Štěpánka, přestože ho mám jinak jako herce ráda, tady podle mě strašně přehrával, tím se zněkterých dramatických scén staly spíš scény komické. Jinak ale film vybočuje stylem, má zajímavou kameru a svícení (napíklad obličej Adiny Mandlové jako jediný osvětlený bod), taky pojetí snové sekvence je něco, co bych u filmů z tohoto období nečekala. (22.05.2009)

Ačkoli netypická, ale tím působivější dvojice Štěpánek-Mandlová a snivá režie i astmosféra vytvořily pozoruhodné dílo, které mi ukázalo novou stránku prvorepublikové kinematografie. Zajímavý zážitek. A ke komentářům některých: Je lepší pokud se "přehrávání" děje z uměleckého citu a oddanosti roli než z nedostatku talentu a zoufalé křeče. Já jen tak. (28.10.2010)

Zub času už přece jenom hodně na tomto snímku zahlodal. Především se však ukázalo, že se nevyplatí ignorovat původní vyznění literárních předloh. Filmový závěr vlastně zboural celý smysl příběhu. A chlapák Zdeněk Štěpánek coby něžně tokající milovník na mě také nepůsobil příliš věrohodně. Škoda, měla jsem si radši uchovat dávný kladný dojem z mládí a neměla jsem si ho zkazit novým zkouknutím. (24.12.2011)

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)