Němá barikáda

Režisér Vávra si herce vybírat uměl a uměl je většinou i dobře vést. Nutno však přiznat, že před koncem války natočil filmy lepší. Z povídky Jana Drdy se stala částečně propaganda, ale díky režisérovi a autorovi předlohy vznikl film, na který se i po letech dá dívat. Vynikl především Hošek Jaroslava Průchy, který předčil všechny ostatní herce. Ukázal, že s trochou ironie lze do dramatu vnést i humor, který neuráží. Marie Vášová se opět předvedla v tragické roli a Marvan byl standartně dobrý. Z menších rolí bych vyzdvihl především Ostravačku Marii Rýdlovou v roli stařeny, ukrývající nacistu. (27.10.2006)

Mladá socialistická republika potřebovala nové hrdiny. Ti, jež padli na barikádách se jimi stali. Začátek filmu by neměl odradit, neboť nám museli tvůrci vysvětlit děj, abychom to třeba nějak špatně nepochopili. Vše se dělo hlavně pro slávu strany a lidu. Poté začíná příběh vcelku lidský, občas proložený nějakou agitační větičkou. Skvěle ilustruje atmosféru poúnorových let. Jinak je to ovšem velkofilm jak má být. Jsem rád, že máme něco takového natočené, abychom na své padlé hrdiny nezapomněli. Zasloužili by si ale nějaký nový objektivnější pohled na věc. Bohužel se jim dnes už asi nikdo věnovat nebude...70% (10.06.2012)

Takmer dvojhodinová nuda podľa slabšej poviedky Jana Drdu. Ak by malo byť niečo skutočne sfilmované, tak je to jeho Tretí fronta. Jediná scéna, na ktorú som sa skutočne tešil bola tá, kde vojak, ktorý už predtým bránil Maurom v dobytí Madridu píše na barikádu kriedou slová No pasaran. Tešil som sa zbytočne, ešte aj tam spravili hrúbku (dva "s")... Mimo Marvana úplne zbytočný film. Tak ako celé Pražské povstanie. (23.11.2013)

Film Nemá barikáda je výpravný film. Zaujali ma hlavne masové scény, ktoré dú natočené až reportážne. Na rok vzniku veľmi dobré. Druhá vec , ako to dnes vidíme a cítime. Doba bola hnusná a obyčajní ľudia sa vzopreli, sú tam aj zbabelci a aj podctivci, ako všade a ako vždy. Film sa točil v roku 1947/48 tak je jasné, že sa musela spomínať strana , ako ten kto to viedol. Ale ako to bolo naozaj???? Z hercov sa mi páčila B.Drapinská, M.Vášová, V.Šmeral, J.Plachý. Film hodnotím na 65%. (26.09.2005)

Osudem i různě zvládanou limitou Otakara Vávry jsou historické okolnosti, které ovlivnily takřka polovinu jeho dlouhého života (letos tento pozoruhodný muž dovrší své sedmadevadesátiny). Ve většině případů se však s ožehavými tématy, která volil, dokázal vypořádat na buď solidní, nebo i velmi dobré úrovni. To, co kolegové porůznu uvádějí jako Vávrův zápor - poplatnost době - neplatí jen pro film, ale i pro jeho literární předlohu (Jan Drda byl právě v padesátých letech předsedou Svazu československých spisovatelů, tedy suprarežimistickým literátem). Přesto obraz osamělé barikády na strategickém místě i odhodlání jejích obránců nejsou kašírované. Naopak - kus z nálady té horečné doby necelých pěti dnů Května 1945 tu určitě zůstal zachycen. I při oprávněně konstatovaných nedotaženostech je však nutno film vnímat především v dobovém kontextu boomu budovatelského kýče literárního, divadelního i filmového. Dokázalo-li toto dílo odolat tak zhoubnému přívalu, nemůže nebýt neumělecké a neplnohodnotné. Soudím, že je ještě něčím víc. Dílem nadčasovým pro syrovost svého vypovídacího záběru. V mnoha ohledech svou nesestříhanou syrovostí snese srovnání s prvními díly italského neorealismu - mj. Rosselliniho ŘÍMEM OTEVŘENÝM MĚSTEM. Rušivé momenty v kompozici filmu jsou odhadn utelné jednak v úvodu, zejména však v závěru filmu, kam Vávra na pokyn Kopeckého - jak sám uvádí ve své vzpomínce - vložil scény ze svého střihového dokumentu CESTA K BARIKÁDÁM. (20.10.2007)