Noční host

V čase, kdy na scéně nebobtná jedinácek „pan Grundig“ z Gablonz, ztrácí tohle psychologické drama o oživení traumat a nepopsaných listech rychle na své hustotě. Vinen je samozřejmě Rudolf Hrušínský.. Dobré je, že když už to i kvůli podivným dvojexpozicím nehodlá jet na plno na poli dramatu, najde se prostor na nuance odlehčení. „Více píce!“ (07.05.2021)

Vyborny scenar. Vavra a jeho rezie je vynikajici snad v kazdem filmu. Skvele nastinena temna atmosfera pocas celeho filmu, dialogy, ktere davaji smysl. Herecky koncert tria Hrusinsky - Vala - Ruzek cely film jeste podtrhuje. Vysokou latku herectvi drzi i Hlavacova v roli potrhle pubertacky. Skoda jen slabsi casti mezi vystrelem a vyslechem ke konci filmu. I tak nechavam plny pocet hvezdicek, tento film s klidnym svedomim doporucuji. (06.02.2011)

“Jo, súdruh praporčík, život je, když nevíte, co bude zejtra. Podle plánu není žádnej život… Podle plánu není žádnej život. Nic se nedá naplánovat. Stačí jediná noc. Jediné setkání. Jediná, nevhodně pronesená, věta. Jediný neuvážený čin. Celý život, změněný v jediném okamžiku. Vynikající drama. Napětí do posledního okamžiku a nevydechnete úlevou... (11.10.2015)

Ano, čistě technicky nelze tomuto všem režimům sloužícímu prostonárodnímu umělci ve vztahu k tomuto filmu nic vytknout. Rutinní Vávrova režie rádoby uměleckého filmu nijak nevybočuje z kontextu filmové tvorby té doby. Smutné však je sledovat herecké výkony nevěrohodných postav s až hloupým předurčením v rámci děje (obzvlášťě trapná je role R.H., představující jednoznačně a bezvýhradně - jako ze života že - zápornou figuru TOHO omezeného cynického postfašistického sudetoněmeckého(!) uřvaného zlého kapitalisty, jež určitě má navíc na svědomí nějaké ty české vlastence - nebo alespoň židy - a jež zcela jasně vyznívá jako karikatura), které odpovídají standardu jakéhosi proklamativního postsocrealizmu... Potenciálně výborní herci tak vlastně utápějí své role v toporných a stupidních dialozích, podivně upocený (ne)příběh vyznívá jako ubohý - z palce vycucaný - pamflet. Téma a vyznění filmu - to je nakonec totiž opravdový HNUS. Touto antiněmeckou agitkou, natočenou v době již uvolňující se poválečné politiky bolševického stalinsko-gottwaldovského antigermanismu si Vávra nejspíš léčil doznívající zbyky pošramoceného svědomí ve vztahu ke své protektorátní (nejméně) kulturní kolaboraci. Nechtěně pak toto "dílo" připomíná nechvalně proslulé (byť umělecky nepochybně silné) nacistické antisemitské filmy z doby třetí říše. Co však nejvíce mě dnes překvapuje a štve, je potlesk značné části současných hodnotících, svědčící o naprosté pomatenosti dnešních šašských inteleaktuálů - nepochybně ovlivněných obdobně hodnotnými díly, tvořenými generacemi nástupců protagonistů této hovadiny. Co říci závěrem? Hajl Vávra! Nasrat... - - - P.S: Milý -nmafane-, ano, možná jsem úplně mimo, možná se jen mýlím, možná je vše úplně jinak (protože pravda je stejně jen jedna, víš? ;-), ale není pravda(!), že >bezmezně pohrdám< tímto režisérem (viz mé hodnocení jeho jiných filmů). Toť k Vávrovi - a teď k tobě - když už ses o mě otřel. Mrkl jsem na tvůj profil - a s tím tvým hodnocením >Majora Zemana< jsem pochopil... :-D)) Jinak ale máš tam náhodou pár filmů, na kterých se shodnem. Zjevně máš ještě šanci... Howgh! (14.10.2005)

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. (08.02.2007)