Oldřich a Božena

Syrové, místy i autentické, občas trošičku Jiráskovité (a to pod předlohou je Fr. Hrubín) a silně pročeské a protiněmecké. Vávrovy se poslední filmy dařili hlavně po oné autentičnosti. Bohužel scénář je místy šablonovitý, dialogy divadelní a patetické-filmu i silně ubližuje moderní čeština. Herecké obsazení výzazné, jen Bartoška se mě do té doby moc nelíbil. Přesto se jedná o kvalitní historický film pro náročnějšího diváka. (14.09.2009)

Podle mého je Oldřich a Božena nejlepší historickou látkou, kterou Otakar Vávra zpracoval. Místy dost brutální, pohanské a nahotu neskrývající. O tom všem byla doba rozpadu boleslavské říše končící narozením Oldřichova syna Břetislava I. Historicky přesné, herecky také vytříbené, zejména mnich v podání Jiřího Adamíry, nebo Juty, ženy Oldřicha, kterou zahrála Jana Šulcová. Kdyby snímek obsahoval černobílou kameru, delší záběry a pohanštější hudbu, tak bych se nebál s jistou dávkou nadsázky srovnání s Vláčilovou Marketou. (14.09.2018)

Docela slušný Vávra ale ne veledílo. Bartoška tu skutečně hraje, Frej též a nejlepší je jako vždy Adamíra. Kamera je jakási zprasená, scény až zbytečně tmavé. Nutí to člověka zamyslet se nad naší historií. Nemáme být moc co pyšní. Jsou to samé kastrace, vraždy, krádeže manželek, bigamie, nenávist a zrada. Mnoho z toho trvá dodnes. (03.02.2010)

Z krvi, chaosu a smilnenia zrodil sa zárodok českého kráľovstva. Ohrozený bratovražednou nenávisťou aj cirkevnými intrigánmi germánskej krvi. Mytologická linka, vyzdvihujúca príklon k nezasahovaniu cirkvi do svetských záležitostí, prirodzenosti plodonosného lona a lásky nepodmienenej mocou ani predošlým sľubom inej partnerke, je oslavou češstva modernej doby. Hrdosť na ateizmus, promiskuitu, relativizmus rodiny (vyše 50% - rozvodovosť, deti často nie sú biologickými deťmi zákonitých otcov) a prefíkané kľučkovanie medzi záujmami mocných. S ironickým úsmevom na perách sú Česi všetko zmienené pripravení kedykoľvek predebatovať v krčme a vniesť ako nosný prvok do rôznych umeleckých foriem. Divadelná prepiatosť je patrná aj vo Vávrovej filmovej adaptácii divadelnej hry Františka Hrubína. Expresivitu výrazu podtrhuje častou ženskou nahotou, pohanskými tancami (spätosť s prírodou). Náprotivkom divokej prírodnosti je kožene tvrdý xicht nemeckého intrigánskeho cirkevníka. Plus podivná kamera a ladenie do tmavých farieb, miestami polozrozumietľné brblanie. Snaha byť vláčilovejskejším než Vláčil sa vždy nevypláca. (29.01.2014)

Tak tento snímek mě teda neuchvátil, co se týče historického hlediska, tak mi to přijde nepřesné (skoro jakoby se to odehrávalo v pravěku a ne v raném středověku). Herci místy přehrávali, v podstatě žádný herecký výkon mi neučaroval. Celé mi to připadalo jako v divadle, kulisy, kostýmy. Přemyslovce Oldřicha jsem si představoval úplně jinak - no prostě mi to nesedlo. Sorry. (01.07.2010)