Přijdu hned

Nenáročná příjemná komedie o jednom starším vycpavači zvěře, životě v jednom malostranském domě, zamilovanosti a potměšile skrytém dědictví. Vycpavač zvěře Václav Barvínek (Saša Rašilov) je věčný smolař a popleta, který svou bodrácky štědrou povahou se marně snaží o lásku mladé výrobkyně umělých květin Julinky Tiché (Vlasta Matulová). A nechává si proklouznout obrovské dědictví, když neprozřetelně v záchvatu zlosti vyhání jedinou svoji zděděnou věc, bernardýna Ivana. Další zajímaví obyvatelé soudržně žijícího domu: ing. Jiří Hora (Svatopluk Beneš), impulsivní milenec Julinky a vášnivý výzkumník, hostinský Trachta (Theodor Pištěk), majitelka domu Demourová (Růžena Šlemrová) a její sestra (Lola Skrbková) hrající na klavír, vlezlá domovnice Koubková (Anna Letenská), a zvědavá Karpíšková (Blanka Waleská). Skoro celé dědictví bylo ostatními dědici (mj. Alois Dvorský, Miloš Nedbal a Vladimír Řepa) zničeno při hledání vítězného šeku, aby peníze nakonec posloužili potřebným. Z dalších rolí stojí za zmínku svědomitý listonoš (Eman Fiala), vězeňský dozorce (Stanislav Neumann) a negramotný zloděj psa (František Kovářík). Příjemná nenáročná veselohra. (16.08.2011)

Druhé stanné právo, vyhlášené bezprostředně po atentátu na Heydricha, vneslo do života obyvatel okupované země další neklid a strach. Represe nacistických úřadů posílených o příslušníky gestapa a wehrmachtu dosáhly nevídaných rozměrů: statistika hovoří o třech tisících perzekuovaných osobách, mezi nimi se tehdy nacházeli také architekt Vladislav Čaloun (1907 – 1943) a MUDr. Břetislav Lyčka (1903 – 1942). A také Anna Letenská (1904 – 1942), oblíbená filmová a divadelní herečka. Osudy všech se uzavřely krátce po odhalení odbojové skupiny Anthropoid, která měla na svědomí Heydrichovu smrt. Ještě předtím, než Letenská zahynula společně s dalšími českými ženami v koncentračním táboře Mauthausen, sehrála vedlejší komediální roli ve Vávrově filmu Přijdu hned. Ten v humorném sledu pavlačových epizodek sleduje samorostlého malostranského vycpavače zvířat v neodolatelném podání Saši Rašilova, člověka zdravě poťouchlého, přitom dobrosrdečného a poctivého. Rašilovův výkon uchvacující neokázalou hloubkou hercova nespoutaného individualismu je zčásti podpořen také sličnou Vlastou Matulovou v roli půvabné květinářky a mladinkým Svatoplukem Benešem, milovníkem moderním, jiným, než byli předváleční hrdinové bez bázně a hany. Vynikající je ale také Pištěk, jehož k smrti uražený hostinský je figurka v lecčems snadno zaměnitelná, přesto v partnerství s neukázněným Rašilovem odkrývá dosud netušené stránky komediálního herectví tohoto vskutku nepřehlédnutelného muže. Film je zvláštním způsobem doslova prodchnut podmanivou atmosférou, která jako zázrakem ignoruje všechny ty běsy venku. Popravy. Výslechy. Vypálené Lidice a Ležáky. Strach, zalezlý do chodeb domů. Ale také smích diváků, kteří v kinech neměli ani ponětí o tragické smrti oblíbené herečky. Smát se a nemyslet. Alespoň na chvíli na nic nemyslet. (06.10.2008)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Na výkonu herečky Anny Letenské opravdu není poznat, že jí gestapo stálo vlastně za zády. Nedokážu si ani představit, jak jí v tu chvíli muselo být. Saša Rašilov zde hrál jednu z větších rolí, většinou se objevoval pouze ve vedlejších. Na filmu se podílel i jako autor, sepsal námět a spolupracoval na scénáři. Takže, si roli Barvínka napsal přímo na tělo. Režisér Vávra točil v nelehké době, proto nehleděl na uměleckou kvalitu filmu, ale pracoval se záměrem diváka pobavit. Dělali to tak i ostatní režiséři a samozřejmě i herci. Film dokáže výborně člověka odtrhnout od reality a dá mu alespoň na malou chvíli zapomenout na strasti a starosti. (27.05.2010)

Spočiatku ani nie vtipná komédia, skôr predvádzanie ľudskej škodoradosti, ale po chvíli sa to slušne rozbehne so všetkými tými vzťahmi v bytovke so spoločnými balkónmi. Dnešné panelákové pevnosti neposkytujú také príležitosti na vzťahy. Vzťahy sú v zmysle protektorátnych komédií veselé a príjemné, rovnako ako oćakávaný ľudomilský záver. Za dobré zvládnutie role si zaslúži pochvalu aj Rašilov bernardín. (02.05.2015)