Zlatá reneta

Čas je jednosmerka a akýkoľvek pokus vrátiť sa v ňom do čias mladosti je odsúdený na neúspech. Stretnutie so samým sebou v mladšom vydaní (Kundera) sa nekoná. Tento film považujem za dobrý, ale aj tak som si ho pozrel bez väčšieho záujmu napriek tomu, že rokov mám dosť na to, aby som aj ja podnikal podobné pokusy o návraty do minulosti. Preto ma z trojice Hrubín-Vávra-Höger zaujal práve ten posledný z nich. (17.01.2021)

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. (19.01.2014)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)

Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. (18.12.2015)

Film skôr pre 50 ročných citlivých intelektuálov, ktorí si prežili približne toľko, čo Hogerova postava. Takže keď budem mať 50, budem ešte žiť, bude fungovať stále csfd a film si ešte raz pozriem, asi ho docením viac a napíšem niečo obšírnejšie. Dúfam ale, že nebudem alkoholik, respektíve vyliečený alkoholik. Film ponúka prostredníctvom psychologickej štúdie postavy a pohľadov do jej minulosti a osobného života aj obrázok a atmosféru doby, v ktorej žil a v ktorej vyrastal. Takže z tohoto hľadiska je univerzálnejší. Napriek náročnosti filmu, absencii deja a faktu, že išiel trochu mimo mňa, mi nepripadala tá hodina a pol nudná. Rozmýšlať je nad čím a nie je to zrovna nič potešujúce. Asi zato môže viac Hoger, ako Vávra. (25.08.2013)