Společnost mrtvých básníků

"Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil." Můj obdiv mají všichni pedagogové, kteří statečně rozervali nepřetrhnutelné řetězy osnov a neváhali přizpůsobit styl výuky tomu, aby ji studentstvo nepovažovalo za promarněný čas. Profesor Keating takový je, takže bych měl být spokojen, ale tady jde o vnímání světa formou básní, s čímž mám problém. Já totiž, při možnosti výběru mezi fyzickou dřinou a četbou poezie, nikdy nesáhnu po knize. Fyzické vyčerpání je pro mne zkrátka smysluplnější než nafintěná nuda a té jsem si při sledování tohoto snímku užil docela dost. (29.08.2011)

Snímek, který dlouho nedostanu z hlavy, výjimečný film, který mě hluboce zasáhl! Robin Williams a jeho geniální výkon, doplněný skvělými výkony všech studentů bez výjimky. Už od prvních minut jsem vycítil, že se nedívám na obyčejný film a že je právem v TOP200 na CSFD i když bych si ho prozatím dokázal přestavit i více nahoře. V poslední scéně jsem měl doslova husí kůži po celém těle. Výjimečný filmový zážitek. Samozřejmě musím pochválit i výbornou hudbu. 10/10* (23.10.2008)

Chvilkami nudny, ale aj zaujimavy pribeh studentov a hlavne sympatickeho ucitela Johna Keatinga v podani Robina Williamsa, ktory vyvrcholi az v zavere filmu. Zaver bol dost emotivny a z toho vyplyvalo hlavne to, ze pokial dieta tuzi v zivote nieco robit, tak ho v tom rodicia maju podporovat a nie naopak hadzat polena pod nohy. Film bol nominovany na Oscara za najlepsi film roka, avsak zvitazila drama od rezisera Bruce Beresforda SOFER SLECNY DAISY (1989). Aj reziser Peter Weir bol nominovany za najlepsieho rezisera, avsak Oscara si prevzal Oliver Stone za vojnovu dramu NARODENY 4. JULA / 4. CERVENCE (1989) a taktiez aj Robin Williams mal nominaciu za najlepsieho herca v hlavnej ulohe, avsak Oscara ziskal Daniel Day-Lewis za dramu MOJA LAVA NOHA (1989). Spolok mrtvych basnikov mal stastie na Oscara len v jednej kategorii a to za najlepsi scenar. Reziser Peter Weir natocil napriklad tieto filmy: GALLIPOLI (1981), ROK NEBEZPECNEHO ZIVOTA (1982), SVEDEK (1985), ZELENA KARTA (1990), BEZE STRACHU (1993), TRUMAN SHOW (1998), MASTER & COMMANDER: ODVRACENA STRANA SVETA (2003) alebo UTEK ZE SIBIRE (2010). _________ Robin Williams - (John Keating) +++ Robert Sean Leonard - (Neil Perry) +++ Kurtwood Smith - (Pán Perry) +++ Ethan Hawke - (Todd Anderson) +++ Josh Charles - (Knox Overstreet) +++ Gale Hansen - (Charlie Dalton) +++ Dylan Kussman - (Richard Cameron) +++ Allelon Ruggiero - (Steven Meeks) +++ James Waterston - (Gerard Pitts) +++ Produkcia: Steven Haft, Tony Thomas +++ (28.03.2013)

Vzpoura proti konformitě, která má skutečně smysl, náboj, obsah. Vzpoura touhy snít, mít ideály, prožívat naplno. I když to je vedle odvahy a síly přijmout pokoření jen jedna ze složek silné osobnosti, je to právě ta, která lidem dává to nejcennější, radost ze života a naději. Společnost mrtvých básníků nebouří drogami ani adrenalinem, ale zušlechťováním. Weirovo oblíbené téma jedinec - pravidla - povinnost - společnost. Konec je nádherný: "Ó kapitáne, můj kapitáne.." (14.10.2007)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)