Společnost mrtvých básníků

"Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil." Můj obdiv mají všichni pedagogové, kteří statečně rozervali nepřetrhnutelné řetězy osnov a neváhali přizpůsobit styl výuky tomu, aby ji studentstvo nepovažovalo za promarněný čas. Profesor Keating takový je, takže bych měl být spokojen, ale tady jde o vnímání světa formou básní, s čímž mám problém. Já totiž, při možnosti výběru mezi fyzickou dřinou a četbou poezie, nikdy nesáhnu po knize. Fyzické vyčerpání je pro mne zkrátka smysluplnější než nafintěná nuda a té jsem si při sledování tohoto snímku užil docela dost. (29.08.2011)

Peter Weir natočil překrekrásný poetický snímek o učiteli, který své žáky učí literaturu hodně nezvyklým způsobem. Robin Williams zahrál laskavého učitele velmi věrohodně a nominace na Oscara to jen potvrzuje. Ethan Hawk se hned svým druhým filmem dostal do podvědomí publika a otevřel si tak cestu k dalším filmům. Bohužel plné hodnocení mi brání dát nevyrovnané tempo děje i když konec musí dostat snad každého...... (02.01.2008)

Nemůžu za to, ale nevěřím, že se můžou na světě dít takové věci... chtěl bych vidět sedumnástiletého kluka, který by se choval tak jako ti v tom filmu... "naivita" prostupující celý film mi strašně vadila... a ta poslední scéna mě fakt dostala... klasicé hollywoodské postupy, určitě to dostalo kotel oscarů... Něco jako Pravidla moštárny : špatně zpracovaný dobrý nápad. (13.04.2005)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Slovy kromobyčejně obtížně postihnutelný film, což vlastně ideálně koresponduje s nesmyslností mechanických rozborů básní. Jeho první polovina se na počáteční dojem zdá býti poněkud bezprizorní a nevýrazná, leč zdání zastírá skutečný potenciál. V posledním dějství (což je cca závěrečná půlhodina) totiž přichází nádherný "tropus" a logický zvrat událostí (téměř jako u anglického sonetu), který z celku činí něco Velkého, Nezvyklého a Kultovního. Domnívám se, že zdaleka nejsem jediný, koho ta finální smršť precizně vystavěných a vygradovaných scén uvedla v transcendentální blaženost. O nadělení "pětihvězdí" jsem při náběhu závěrečných titulků ani na zlomek času nezapochyboval, a to i přes fakt, že na mě to neustálé čarování se zoomem působilo značně rušivě, neřkuli levně. Peter Weir je génius a Robin Williams jeho, řekněme "genius loci". (03.09.2008)