Společnost mrtvých básníků

Scénář: Tom Schulman .. Neberte dětem jejich sny nebo zbudou ze Společenstev jen mrtvý básníci… Peter Weir je takový pomalý, osobitý vypravěč a jeho filmy na mne mají obsahově i formálním podáním spíše kladný dopad, který i protentokrát přinesl poctivý divácký zážitek. Touto rolí si Robin Williams utvořil svoji škatulku přátelských profesorů nad věcí. (09.10.2007)

1.* (chvíle, kdy se sympatický profesor Keating po vstupu do disciplinované třídy neztotožnil s grafickým výpočtem kvality básně) 2.* (závěrečná pocta Kapitánovi) 3.* (výborný výkon Robina Williamse). Nic dalšího mne nezaujalo, neboť děj je křišťálově předvídatelný a jako poezijní barbar jsem se některými pasážemi musel zarputile pronudit. (26.05.2010)

Peter Weir natočil překrekrásný poetický snímek o učiteli, který své žáky učí literaturu hodně nezvyklým způsobem. Robin Williams zahrál laskavého učitele velmi věrohodně a nominace na Oscara to jen potvrzuje. Ethan Hawk se hned svým druhým filmem dostal do podvědomí publika a otevřel si tak cestu k dalším filmům. Bohužel plné hodnocení mi brání dát nevyrovnané tempo děje i když konec musí dostat snad každého...... (02.01.2008)

Co je Společnost mrtvých básníků ? Pánové, umíte mlčet ?..... Jestli si vás R.Williams nezíská tímto filmem, tak již nikdy ! TRADICE TVRDÉHO ŠKOLSTVÍ versus SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ.… Při jeho hodinách mě bylo tak krásně blaženě na duši. VZPOURA PROTI NALINKOVANÉMU ŽIVOTU zahalená do zdánlivě maličkých revolt, které zde mají příchuť ,,zakázaného ovoce". E.Hawke, jehož výkon lze směle srovnávat s Williamsovým. Snad proto se daří probudit ten klukovský zápal pro věc nejen ve studentech, ale i ve mne. NECHAT SLOVA KYNOUT JAKO MED, ŽENY OMDLÉVAJÍ.... A NAKONEC SPASENÍ. SPASENÍ SAMA SEBE.... Děkuji chlapci, děkuji Weire, děkuji Robine... Nechtěl bych ZJISTIT, AŽ BUDU UMÍRAT, ŽE JSEM VLASTNĚ NEŽIL !! (06.01.2008)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)