Režie:
Peter WeirScénář:
David WilliamsonKamera:
Russell BoydHrají:
Mark Lee, Mel Gibson, Bill Hunter, Reg Evans, Bill Kerr, Harold Hopkins, Ron Graham, David Argue, Les Dayman, Robert Grubb, David Cormick, Tim McKenzie (více)Obsahy(1)
První ze dvou snímků, při jejichž realizaci se režisér Peter Weir setkal s budoucí hvězdou světové kinematografie Melem Gibsonem, zpracovává temnou kapitolu australské vojenské historie, bitvu o poloostrov Gallipoli. Tvrdé boje první světové války o důležitý Dardanelský průliv skončily zdrcující porážkou spojenců a masakrem velkého množství australských a novozélandských vojáků, vesměs nadšených dobrovolníků. Weir se zaměřuje na Archyho a Franka, dvojici idealistických přátel, jejichž představy jsou na evropském bojišti krutě konfrontovány s realitou. Jasně protiválečný snímek vykresluje běžné životy obou mužů, které se postupně proměňují v noční můru. Velkoryse pojatý film paradoxně vyniká právě pečlivou drobnokresbou jednotlivých postav. Kvality scénáře, důsledně vycházejícího z historické skutečnosti, umocnila suverénní a přitom nenápadná režie. Emotivní účinek díla znásobují citlivě použité hudební motivy různých žánrů. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (231)
Odpověď na otázku, zda-li je Gallipoli špatný válečný film není až tak jednoznačná. Peter Weir patří k filmařům, kteří brilantně ovládají jak formu, tak i obsah a proto jsem byl u Gallipoli nemile překvapen. Nerozhodnost, ta je hlavním kamenem úrazu celého filmu. Hodinu a půl Weir nerozhodně vypráví na téma „válka je vůl“, staví proti sobě idealistu s realistou a celé to nechává pomalu „vyprávět se“ v – ve velmi okatě levném – prostředí nekonečné australské pouště. V poslední půlhodině se – jako by rozpočet zázrakem nabyl na objemu – vydává do Turecka a snaží se o čistou válečnou akci. Jenomže ta je pohříchu málo válečná a nejde ani tak o to, že by působila laciným dojmem, jako spíš o to, že tohle je látka, která Weirovi nesedí ani za mák a kterou kočíruje dosti nerozhodně a křečovitě. Přesto je zde silná režisérova zainteresovanost v celém tématu. „Ta“ myšlenka, špatnosti a krutosti války je „to“ co chtěl povědět, ale forma podání dosti kolísá a s tím nic nenadělá ani vynikající Mel Gibson v hlavní roli. ()
Před sto lety pomalu končila první světová válka, tenkrát známá pod komerčním označením Velká válka. Asi by se slušel tento komentář napsat před třemi roky v roce 2015, když vycházelo sté jubileum nepříliš šťastné bitvy u Gallipoli. Dojemný příběh o několika mladých Australanech v uniformách (slangově diggerů) jsem viděl velmi mlad a tehdy i dnes ve mě některé scény nechávají hluboký dojem, třeba závěrečné finále s bodákovymi útoky. Když jsem hledal něco o bitvě natrefil jsem na slovo larrikinsmus, což označuje osobu neotesance (postava Archieho méně), ale s dobrý srdcem a přátelskou. Představitelé hlavních rolí Mark Lee a Měl Gibson jsou tu za za velké sympaťaky a o něco menší Larrikinisty. Film vřele doporučuji. Zajímavosti na závěr je, že za část neúspěchu u Gallipoli byl odpovědný Winston Churchill. ()
Zcela určitě je to nejlepší film o 1. světové válce, co jsem kdy viděl (nebo aspoň co si pamatuju). Mel Gibson už coby 25-letý předvádí výborný výkon, byť ještě nedostává až tolik prostoru, jako v jeho pozdějších filmech. Režisér Peter Weir umí točit skvělé filmy, což dokázal před tímto snímkem, ale i po něm. ()
Churchil asi zaplakal, že to nepadlo podle jeho představ, ale v tohle filmu šlo hlavně o přátelství a nesmyslnosti takových akcí, notabene s kluky, kteří sice chtěli bojovat, ale jak na to, k tomu nedostatek výzbroje (wiki), to už byla věc jiná a podle toho to také dopadlo. Čekala jsem trochu víc akcí, ale dostalo se mi hodně z atmosféry, která tam byla před velkými boji. A to přece také není k zahození. K tomu se vysloveně hodí citát jednoho velkého a moudrého muže Alberta Ensteina : "„Není lepší zemřít za věc, ve kterou věříme, jako je mír, než trpět za věc, v niž nevěříme, jako je válka?“ ()
Válečné drama budované na zdánlivě nudných a táhlých základech, nicméně Weir se ukazuje jako brilantní architekt, když trochu nezáživnou první polovinu zúročí ve válečné části a především ve zcela zničujícím závěru, který k dokonalosti dovede pečlivě osnovaný motiv existence vedle smrti, unikání před ní. Začíná to kdesi pod pyramidami a pokračuje na pobřeží Turecka, kdy si film navzdory kulisám války udržuje chlapeckou bezstarostnost. Dojem, že hrdinové budou prostě existovat vedle dějinné vřavy je ale soustavně naleptávaný čímsi osudovým, co se do filmu vkrádá. Tušení tragédie, nevyhnutelného okamžiku, kdy se malé světy střetnou s tím velkým a smrt monumentalizovaná masivem egyptských pyramid sestoupí z piedestalu, stále sílí a nakonec se mění v děsivou jistotu. Není v tom sentimentální kalkul, spíše nesmírná tíha a skličující bezmoc. Je v tom obrovská porce režisérské brilance, trpělivosti a načasování. Neskutečně mě však iritovala zcela nepadnoucí synťáková bzučení... tady se o pozornost hlásí časovost, jinak je Gallipoli času odolný skvost. ()
Galerie (36)
Photo © Paramount Pictures
Zajímavosti (11)
- Rozpočet filmu byl 2 miliony australských dolarů a honorář Mela Gibsona (Frank Dunne) byl 35 tisíc. (Zdroj kniha Mel - The Inside) (Locksley)
- Ve filmu byly použity i dvě skladby, které má na svědomí nestor elektronické hudby francouz Jean-Michela Jarre. Konkrétně to jsou skladby „Oxygène Part II“ a „Oxygène Part VI“. Prvně jmenovaná je užita ve scéně, ve které Mel Gibson běží v zákopech jako posel se zprávou. (Posheidon)
- Ve filmu byly používány pušky Lee- Enfield a revolvery Webley. (K98)
Reklama