Gallipoli

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Film, který nepostrádá působivosti, i když mi připadá, že nedrží zcela pohromadě a rozpadá se na dvě části. V první dlouhé části (cesta do války) občas zdlouhavý, v druhé části sevřenější a působivější. Dost mi tam vadila ta elektronická muzika, zcela se míjela s obrazovou složkou. Zajímavé, že budoucí hvězda Mel Gibson hraje v tak protiválečném filmu, když pak byl schopen účinkovat v tak propagandistické slátanině jako Údolí stínů. (24.02.2011)

Stoupající hvězda Mela Gibsona zde zazářila v celé své kráse. Byť i on mi příjde jedním z herců, kteří ve všech filmech hrají stejný charakter, tak ho hraje skvěle a není mu co vytknout. Celý film člověka provází bezbřehá pohoda, která se ke konci začíná pozvolna přetvářet v jakousi krizi bytí a v příjemně nepříjemné obavy o život hlavních hrdinů. Konec je jen příjemně nepříjemnou tečkou za kvalitním snímkem, který absurditu války staví do pozadí vztahu mezi dvěma kamarády. (06.07.2011)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Už od od začiatku kariéry Petra Weira platilo, že ten chlap točí iba výborné filmy. Aj keď Gallipolli dokonalosti Truman Show, Dead Poets Society alebo Master and Commander nedosahuje je to skvelé.Iba málo filmov dokázalo lepšie vystihnúť nezmyselnosť vojny ako tento vo svojom finále. A ako bonus samozrejme mladý Mel Gibson (29.03.2015)