Piknik na Hanging Rock

Ze začátku jsem vůbec neměl chuť vidět takovýto film, ale nakonec to stálo za to. Představte si, že se jdete s kamarády projít do lesa a třičtvrtě se vás nikdy nevrátí a ani vaše tělo nenajdou. Možná to takhle zní trošku uboze, ale v tomto filmu to funguje perfektně a nutno říct, že některé nenásilně vykonstruované okamžiky mohou lehce svojí zdánlivou banálností dohnat člověka k ryze hraničním prožitkům. (06.07.2011)

Piknik na hanging rock je překvapivě vrstevnatý film, který na poprvé nemusí sednout každému, ale s odstupem času ho řadím k těm lepším fimům které vznikly a právem si zaslouží být asi nejlepším australským filmem. Weir je genialni filmař a podařilo se mu vytvořit film s neopakovatelnou atmosférou, kterou dotváří užasná hudba Gheorgha Zamfira. Film se tváří jako adaptace skutečné události. Na první pohled je film trochu poeticky trochu misteriozní trochu dramatický a skončí neurčitě, takže si z něho asi leckdo odnese rozpačitý dojem a přemýšlí co to mělo být. Pozorný divák si všimne, že film je postavený na kontrastech, Jedním je o kontrast mezi vyšší britskou třídou a nižší třídou australských osadníků, na kontrastu mezi chaotickou australskou divočinou a zkrocenou organiozovanou krajinou sídel. Kontrast mezi striktím světem společenských norem a volností. Dalším vyznamným prvkem ve filmu je čas, ohraničený a plynoucí ve stejném rytmu a okamžík mimo čas. Příbeh filmu se odehrává na pozadí konce britského impéria a vzniku samostatné austrálie a právě o tomto okamžiku film je o konci jedné ery a vzniku druhé, o tom steží postřehnutelném bodě kdy se něco mění, něco končí a něco vzniká. Nezáleží na tom jestli ty holky nakonec sežrala skala, nekde se ztratili nebo se proměnily ve zvířátka, duležitý je pocit z filmu je to o místě, které překračuje čas, prostor a lidské chápaní. (26.11.2020)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)

Úvodné minúty majú v sebe ľahkosť a vzdušnosť, aká by sa dala prirovnať k anjelovi namaľovanému nejakým prerafaelitom. Len čo som si to pomyslel, vo filme zaznela veta: "Už to mám, Miranda je Botticelliho anjel!" /Botticelli samozrejme nebol prerafaelita, ale obrázok jedného iného maliara tohto smeru uvidíme na konci filmu/. Mystérium tohto filmu je skrátka neopísateľné. Weir sa dotkol čohosi, čo je ťažké vysloviť, nieto ešte zhmotniť na celuloide. Intenzívny zážitok! (28.09.2006)

Dievčatá zo školského ústavu na výlete k skalám pripomínajú skôr lesné víly, ľahkonoho sa odrážajúce od lesnej pôdy. Povievajúca beloba panenských šiat medzi stromami a rastlinami sa náhle ponorí medzi ostré špicaté skaly, nie nepodobné mega falickým útvarom, alebo akýmsi tajomne zakliatym skalným vládcom lesa. Príbeh o záhadnom zmiznutí skupinky dievčat je v druhom, cez symboly vyjadrenom, zmysle zároveň príbehom o dozrievaní a strate nevinnosti v mori naturálnej dravej živočíšnosti. Vzletné očakávania a dievčenské veštenia, či pripodobenia jednej z hrdiniek Botticelliho Venuši, sa strácajú aby sa už nikdy, nikdy neobjavili na svetle Božom v pôvodnej podobe. Film postavený na tajomnej atmosfére, pocitovom vnímaní a nádherných obrazoch patrí, spolu s Poslednou vlnou, k umelecky najhodnotnejším dielam Petra Weira. (01.08.2006)