Šógun

Vynikající! Lepší, než jsem čekal a lepší, než jsem po prvním díle myslel! Tvůrci měli nastudovanou nejen verzi z roku 1980, ale také clavellovu knihu a skutečný příběh Williama Adamse a šli absolutně vlastní cestou. První epizody jsem značně srovnával s verzí z roku 1980 a musel si zvykat - ve staré verzi se mi líbily mnohé postavy mnohem víc - Rodriguez, jezuité, Jabu, atd. Jenže postupně jsem si začal zvykat. Cosmo Jarvis byl totálně jiný Blackthorne, než Richard Chamberlain a Anna Sawai byla totálně jiná Mariko, než Yoko Shimada, pokud mám ale něco jejich vztahu vyčítat, pak, že netrval déle (což mě doopravdy zamrzelo - přál bych si ho stejně dlouhý, jako v seriálu nebo v knize). Na druhou stranu, mnohé věci byly přesnější v této verzi - například záchrana Rodrigueze, únik lodí z Ósaky, žádost o založení čajovny v Edu nebo takové detaily, jako plavání či napití z prázdného šálku. Od okamžiku, kdy se Blackthorne začal zabydlovat ve vesnici, mě seriál začal bavit víc, než stará verze - do značné míry i zásluhou postavy Fuji, kterou ztvárnila Moeka Hoshi. Sledoval jsem její charakter společně s Mariko a velmi se mi líbilo jejich jemné herectví - drobná gesta, výrazy tváře, hra očima (chvíle, kdy si vyžádá od Blackthorna pistole). Tehdy jsem si sedl a doplnil tady na ČSFD několik historických zajímavostí. Specifické bylo, že jsme seriál koukali doma všichni, včetně našich patnáctiletých Prťat. Prťata na rozdíl ode mě hned věděla, co je nattō - já musel googlit (viz zajímavosti). Epizodu 8, kterou by běžný divák ohodnotil jako díl, ve kterém nenastala žádná zajímavá akce, ocenila jako jednu nejlepších (nejvíc je pobavila scéna, ve které jezuité obhlížejí místo na kostel a zjišťují, že jejich sousedy budou gejši). Ale abych se vrátil k mému pohledu - od okamžiku střelby z kanónů jsem pochopil, že tvůrci adaptují příběh značně po svém a začal si říkat, že nevím, co bude. Velmi však oceňuji, že se příběh nakonec vrátil k originálu. Představuji si, že scénáristé prošli knihu, historii a verzi 1980 a řekli si: "Dobře, jak to asi mohlo realisticky vypadat doopravdy?" Mnohé důležité momenty z knihy zakomponovali, ale jinak, než kniha - nejvíc se mi líbilo, když v samotném závěru Toranaga vypráví Jabuovi, co se stane - toto bylo v knize také, ale jinak a současná verze to podle mě znázornila lépe. ■ Napsal jsem ještě dvě zajímavosti. ■ Velmi jsem si užíval Hiroyukiho Sanadu, kterého mám rád od doby, co jsem 15x viděl Soumračného samuraje. ■ Dodatečně googlím a zjišťuji, že Išido v seriálu vypadal téměř přesně stejně jako skutečný Mitsunari Ishida. ■ Pokud bych měl kritizovat, tak, že v knize Blackthorne komunikuje s Mariko portugalsky a latinsky (Mariko je podle knihy jedním z mála Japonců té doby ovládajících latinu). Angličtina mi překážela už ve verzi 1980. Nicméně jsem realista. Nedá se chtít vše. (23.04.2024)

Japonskou kulturu jsem měl vždy rád a tak jsem se samozřejmě na Šóguna ihned vrhnul. Začátek byl velice slibný a vlastně nemůžu říct, že by kvalita nějak ani v průběhu klesla. Užíval jsem si sledovat intriky, dialogy a hlavně celkově nasávat prostředí, které bylo zpracováno fenomenálně. Stejně tak hlavní herecké trio předvedlo svou roli bezchybně. Ale stejně jako řada ostatních jsem čekal, že se i něco stane. Bylo pár náznaků, ale jinak zůstaly tužby nevyslyšené. Kdyby se jednalo o sérii první a ne jedinou, tak bych mohl dát plné hodnocení, ale tento závěr mi nestačil. 85% (24.04.2024)

Nová verze pro mě již kultovního seroše Šogun z roku 1980. Je to modernější ovšem mému srdci bližší je ten původní s působivější japonskou výslovností a mimikou, která je v tutok nové verzi dost upozaděná a přizpůsobená zápaďáckému světu. A Richard Chamberlain v hlavní roli se mi tedy líbil podstatně více než Cosmo Jarvis, nemůžu si prostě pomoct. Pro nové a neznalé diváky to, ale určitě bude úchvatná záležitost. Za mě nově  objevených 85% (04.05.2024)

Po první polovině bych napsal něco ve stylu, že se jedná o těžce nařáchlý seriál. Šógunu se totiž povedlo si mě až nevídaně zaháčkovat, aniž by na to měl vlastně nejmenší právo. Nejsem totiž znalý předlohy a vlastně ani japonské kultury, nastudované mám snad jenom japonsko-čínské války a druhou světovou, tudíž jsou mé znalosti dost omezené. Jediné co znám je Hirojuki Sanada. Takřka okamžitě jsem se tedy ztotožnil s postavou Andžina, který na každý wtf moment vyplozený kulturním rozdílem reagoval stejně zděšeně a nevěřícně jako já. Pátá epizoda pak končí asi nejlépe a nejvíc reálně zfilmovanou scénou zemětřesení jakou jsem kdy viděl. Bohužel, BOHUŽEL v druhé půlce Šogun extrémně zpomalí už tak pomalejší tempo, Andžin sleze z obrazovky a co člověk divák? Začne se nudit. Dokonce až tak moc, že když si některé díly (6. a 8.) pustí k večeru tak u nich i dočista usne. Trošku se to ve mně teď po dokoukání poslední epizody láme. Na jednu stranu tady tak kvalitně, profesionálně a poctivě udělané seriály chybí jako sůl, na stranu druhou se cítím trochu okraden. Po deseti hodinách investování a snažení se pochopit celý ten politický systém mi vyústění sice přijde tak krásně melancholické jak to mám rád, ale zároveň jsem doufal že to bude konec trochu víc ambiciózní a že mi usekne hlavu z krku jak sekundant seppukářovi. Po prvních pěti dílech tedy 10/10, v druhé půlce i přes pár kvalitních plot twistů 7/10 (nedokážu tomu odpustit že jsem reálně vytuhnul, to by seriál dělat neměl). btw. krom Andžina je nejlepší postava určitě Jabušige, je to doslova jediný japonec v celém příběhu, který se nechová jako suchar a NPC, je až komické jak mezi všemi vyčnívá. (24.04.2024)

Shogun bohužel nakonec nesplnil mé očekávání. Po vydařené první polovině scénář sklouzl k nelogičnosti a plytkosti. Postavy dokonce mezi sebou ztrácely kýženou chemii a vyústění celého příběhu by si zasloužilo rozhodně větší péči. To celé ve mě zanechalo jakousi hořkou pachuť nenaplněného potenciálu, což mě bude ještě dlouho mrzet. Pro historické počiny mám slabost, ne jinak je tomu u historických asijských filmů, Shogun měl však velkou výhodu v kontrastu západní a východní civilizace. Východní filozofie, však mnoho nepřinesl, jak je tomu zvykem a pletichaření bylo poněkud neohrabané. Na druhou stranu mě těší opětovná vlna zájmu o tento žánr, který byl až moc dlouho upozaďován. Navíc v této době paskvilů je Shogun přeci jen perlou v bahně, i když se smutným dozvukem. (24.04.2024)