Šógun

Po první polovině bych napsal něco ve stylu, že se jedná o těžce nařáchlý seriál. Šógunu se totiž povedlo si mě až nevídaně zaháčkovat, aniž by na to měl vlastně nejmenší právo. Nejsem totiž znalý předlohy a vlastně ani japonské kultury, nastudované mám snad jenom japonsko-čínské války a druhou světovou, tudíž jsou mé znalosti dost omezené. Jediné co znám je Hirojuki Sanada. Takřka okamžitě jsem se tedy ztotožnil s postavou Andžina, který na každý wtf moment vyplozený kulturním rozdílem reagoval stejně zděšeně a nevěřícně jako já. Pátá epizoda pak končí asi nejlépe a nejvíc reálně zfilmovanou scénou zemětřesení jakou jsem kdy viděl. Bohužel, BOHUŽEL v druhé půlce Šogun extrémně zpomalí už tak pomalejší tempo, Andžin sleze z obrazovky a co člověk divák? Začne se nudit. Dokonce až tak moc, že když si některé díly (6. a 8.) pustí k večeru tak u nich i dočista usne. Trošku se to ve mně teď po dokoukání poslední epizody láme. Na jednu stranu tady tak kvalitně, profesionálně a poctivě udělané seriály chybí jako sůl, na stranu druhou se cítím trochu okraden. Po deseti hodinách investování a snažení se pochopit celý ten politický systém mi vyústění sice přijde tak krásně melancholické jak to mám rád, ale zároveň jsem doufal že to bude konec trochu víc ambiciózní a že mi usekne hlavu z krku jak sekundant seppukářovi. Po prvních pěti dílech tedy 10/10, v druhé půlce i přes pár kvalitních plot twistů 7/10 (nedokážu tomu odpustit že jsem reálně vytuhnul, to by seriál dělat neměl). btw. krom Andžina je nejlepší postava určitě Jabušige, je to doslova jediný japonec v celém příběhu, který se nechová jako suchar a NPC, je až komické jak mezi všemi vyčnívá. (24.04.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)

Jsem v menšině, ale mě tenhle totální hype poněkud minul. Ano, je to skvěle natočené a zahrané a je na tom vidět rozpočet. Příběh ale pro mě byl kolikrát zmatečný. Značně podivná pravidla tehdejší japonské společnosti nebyla často uspokojivě vysvětlena. A když to občas nechápete a je to přehnaně vážné, sem tam se smějete i tam, kde to vtipné být nemá. (07.05.2024)

Na skvělý vypravěčský um Jamese Clavella rovnou zapomeňte (seriál je skutečně jen "na motivy"). Jenže i když to uděláte a budete o Šógunovi uvažovat jako o samostatném dílku, dostane se vám především scénáristického přešlapování stále na jednom místě přitom na ohromné stopáži. Bezradnost je nejlépe viditelná v tom smyslu, že většina postav pouze pasivně "civí do prázdna", zatímco intriky se dějí jaksi samovolně, jednání postav není jejich iniciátorem. Scénáristé poté, co vyplýtvali dlouhé hodiny, nakonec "vyřeší" budoucnost Japonska v posledním dílu krátkým flashforwardem s vysvětlením, že vše bylo předvídáno Toranagovou geniální myslí. Škoda. Přitom casting je velice povedený. Na herce (největší devízu seriálu) se dobře dívá, i když často netuší, co mají hrát. Škoda podruhé. (29.04.2024)

Přijde mi vtipný ten narativ, že se to nepodbízí velkýma efektama a proto je fajn, že jde hlavně o konverzačku. Ja mám pocit, že se nepodbízí 99,9% produkce. Takže bych u seriálu, který kdekdo vyzdvihuje jako zatim nejlepší za rok 2024, fakt rád viděl něco velkolepého. No, škoda. Herecky je to fajn, akorát Jarvis nikoho moc  neochromí, ale nevím, zda to není záměr. Přeci jen je doba druhé dekolonizace a démonizace západu na seriálu dost znát a autor by asi občas koukal. Třeba seriál nezastírá, že evropské zbraně byly mnohem lepší, ale ti co je stvořili jsou prostě směšní barbaři a burani a člověk nechápe jak to, že teda byli vyvinutější. Ovšem jinak to bylo dost napínavé, autentické, vztahy vypointované a náhled do japonské kultury byl intenzivní. (02.05.2024)