Macbeth

Jo, jo - keby som nebolo Wellesa, tak doteraz neviem kto k sakru ten Sejxpir vlastne bol. Jo, je to 400 rokov stare, /april 1564 - april 1616/ a viem aj o tom, ze tohto MekBeta premenil reziser Orson Welles /Obcan Kane, Lady from Shanghai/ na stredoveku nocnu moru. No ale kulisy su len priemerne, a hoci Wellesa povazujem ze legendu svetovej kinematografie, tu podal len priemerny vykon. Nezachranili to potom ani herci ako Roddy McDowall /Kleopatra 1963, Planet of the Apes 1968/, Jeanette Nolan /Muz, ktery zastrelil Liberty Valance/ a veru ani O´Herlihy /Bondarcukovo Waterloo 1970/. Z ucty k Wellesovi 59 % (30.01.2016)

Není to jen o fantastických Wellesových grimasách, pohledech plných zarputilosti. Je to o celkovém ztvárnění prostoru. Je evidentní, že film byl natáčen ve studiu. Často vidíme stín odrážející se na obloze za hrdiny. Welles si je tohoto nedostatku vědom, a využívá ho ve svůj prospěch. Mlha, světelné efekty a stíny na pozadí evokují Murnauovu nebo Ejzenštejnovu hru se stíny. Epičnost tak vyvěrá z minimalistické zkratky. (25.11.2005)

„We are yet but young in deed.“ Videl som 115 min. verziu, Wikipédia píše 107 min. Najprv tajuplná hudba celých 8 minút. Obraz začína až v deviatej a ideme do tajuplnej básničky, z ktorej sa stáva recept čarodejníc. Herci odviedli dobrú robotu, ešte ich nevidno a svojimi hlasmi už dodávajú filmu atmosféru. Po tomto čarodejnom prológu nasledujú open subtitles ale aj s tým, kto hral akú rolu, čím nastávajú menšie spoilery. Orson Welles v hlavnej úlohe bol sám sebou ako režisérom výborne herecky vedený. Herečka hrajúca Macbethovu ženu tiež odvádza celkom fajn výkon. Ostatní herci tu nemajú toľko priestoru, ako títo dvaja, aj keď u niektorých charizmu cítiť. Navyše, reakcia muža (napísaná scenárom) na zabitie svojej ženy a detí mi tu nepríde emočne vierohodná. Komediálna hudba mi ani ku pripitému Macbethovi nesedí. Vraj Shakespearov dialóg ostal, čo sa dá badať na zastaralom spôsobe používania niektorých dnes nepoužívaných slov, ktoré trochu komplikujú radosť z dialógov. Slová sú v nej také, až pripomína švédčinu. Kamera uhýba pred krvavými scénami, ktoré sú vo filme. Tieto negatíva vytvárajú nudnú atmosféru, a zabraňujú trochu prežívať niečo zaujímavé s postavami a ponoriť sa do nich. Film ma nudil, ale pripisujem to aj prispôsobeniu sa normám danej filmovej doby. Je tu akcia, násilie, výčitky svedomia aj surrealizmus, no nič z toho tu nepadlo na úrodnú pôdu. Najdesivejšie obrazy prichádzajú v posledných 12 minútach. Pomaly sa hompáľajúci obesenec zavesený vysoko na skale či rozkazy šialeného kráľa, v moci a duševnom stave osamoteného, na ktorého sa pozeráme zvrchu. Celkovému dojmu to ale veľmi nepomáha. Jazykové okienko: trumpet-tongued; be-all and end-all; hark; alack; ay; enow; lily-livered. (27.03.2021)

SIlně expresionistická divadelní hra, jejíž teatrálnost na všech úrovních Welles jen povzbuzuje. Velmi dynamické a stylově vyhraněné, jako u Orsona skoro vždycky, přitom vlastně jenom (i když dobře zvládnutá) papundeklovina. Časová tíseň, která Wellese nutila film natočit za tři týdny, se ve filmu projevuje v jeho hektičnosti - tudíž to možná v něčem prospělo (jinak je ale jistá provizornost a nedostatek času samozřejmě spíš ke škodě). Možná jen, že si měl Welles ke svým eskapádám vybírat spíš řecké tragédie než Shakespeara... Nevím... přijde mi, že by to k sobě víc pasovalo. Čtyři hvězdy dávám, protože stylově je to strhující, i když much tu poletuje vážně hejno. (22.05.2012)

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa. (15.01.2018)