Dotek zla

Navzdory zdejšímu vysokému hodnocení nedám více jak 3*, jelikož snímku dle mého chybělo nějaké dobře vystavěné napětí či překvapivá nebo strhující pointa, popř. závěrečná scéna. Pochválit však musím ohromujícího Orsona wellse ve své roli a Charlestona Hestona, který snad v žádném svém snímku nehrál špatně. Pro mě byla asi nejlepší scéna byla ta v hotelu, kam se hlavní hrdinka dostala. (19.08.2012)

Tak předně - viděla jsem 106 minutovou verzi z roku 98 a nemám nejmenší ponětí, čím se liší od předchozích dvou verzí. Po orgastickém začátku však přichází ničím vyjímečný příběh, který později dospěje k zcela průměrnému vyvrcholení. Po vizuální stránce je film totálně dokonalý, herci jsou výteční, ale něco tomu chybí. (18.09.2008)

Jeden z nej filmů, které jsem na MFFKV 2015 viděl. Hravě strčí do kapsy většinu současné produkce, at jde o atmosféru, postavy, technické provedení.. úvodní scéna je brilantní, napětí by se do cca 3/4 filmu dalo krájet, postavy jsou většinou nejednoznačné, jen ten konec nepřináší 100% vyvrcholení a katarzi. 90 % (09.07.2015)

Jak se to vezme. Tento film není bezpochyby bez chyby (aneb jednoduchá slovní hříčka pro začátek komentáře neuškodí). Pár pasáží nedává příliš velký smysl, některé dějové zvraty jsou také spíš ke škodě než k užitku – například odhalení toho, jak to vlastně ve skutečnosti je s postavou narušeného detektiva mi přišlo nadbytečné a navíc to pokazilo celkovou auru démoničnosti Quinlanova charakteru. A je také pravdou, že Heston s umělými zuby, srostlým obočím a nabarvený nahnědo k dokonalému zážitku také zrovna nepřispívá. Nevím, jak tvůrci přemýšleli, když udělali rozhodnutí obsadit zrovna tohoto herce do role Mexičana, nicméně kdykoliv se jeho postava objevila před kamerou (a že se objevuje neustále), zapomínal jsem na příběh a v hlavě se mi začaly rojit otázky typu „proč“, „za co“, „tohle je snad nějaký hrůzný omyl“ nebo „nesnědl jsem před projekcí zase jednou omylem něco vysoce halucinogenního?“, etc. Avšak nyní lehce pozměňme tón a pokračujme chválou – protože všechno výše jmenované má několik velikých ALE. Welles totiž zmíněné nedostatky vynahrazuje neuvěřitelně novátorským přístupem a neskonalým talentem, který byl však možná až příliš velký – přinejmenším pro nechápavé hollywoodské pohlaváry, kteří klasicky nedokázali ocenit vizionáře – v tomto případě nastaly změny v postprodukci, které dosti narušily původní tvůrcovi vize. A tak jsme i zde (podobně jako v mnoha dalších Wellesových dílech) svědky kompromisu mezi studiem a tvůrčí osobností. Avšak i přes překážky se podařilo vytvořit nejen velmi solidní film-noir, ale i pár doslova zázračných pasáží, které dalekosáhlé předběhly svoji dobu a zapsaly se do historie kinematografie. Například dodnes působivý úvod, kdy kamera v složitých jízdách a manévrech sleduje v jednom nepřerušeném několikaminutovém záběru auto s bombou v dokonalém synchronizaci s prostředím i charaktery, což má za následek mrazivé napětí a počítání každé sekundy, která zbývá do detonace. Podobně vyšperkovaná je i pasáž odposlouchávání ze závěru filmu, plná stínů a pokřivených obrazů, jež jakoby vypovídají o pokroucené mysli hlavního antagonisty a jež se divákovi na dlouho vryjí do paměti ve své velkolepé sugestivní síle. (14.10.2017)

Mňamozní noir s obrovským Orsonem Wellesem v nezapomenutelné roli policajta s geniálním čichem na pachatele, ale sklonem k čokoládě nebo případně silnějšímu pití. Dokonalý protiklad k uhlazenému hejskovi Hestonovi s mexikanským knírkem, mladou paničkou a nezlomným morálním kompasem. Zlato se skrývá v detailech a drobných poznámkách pod čarou. Mockrát se z DOTEKU ZLA opisovalo, ale originál bude jen jeden. (31.05.2023)