V rytmu srdce

V Americe bývá zvykem, že se sem tam nějaký úspěšný zahraniční film dočká americké předělávky. Došlo tak na americkou předělávku Nedotknutelných, po dánských Bratrech došlo na americké Bratry, dle Volavky vznikla Skrytá identita a dle japonského Ringu vznikl americký Kruh. V rytmu srdce režisérky a scenáristy Siân Heder je poté remakem francouzské komedie Rodinka Belierových, a Apple TV+ nyní může těšit, že je V rytmu srdce horkým kandidátem na Oscara. Nutno je ovšem zmínit, že V rytmu srdce není kandidátem jen kvůli silnému tématu, obsazení skutečných hluchých herců do rolí hluchých postav, ale také i díky tomu, že jde o ten typ filmu, který dokáže zahřát srdce na tom pravém místě.  V rytmu srdce je jedním z nejpůsobivějších coming of age příběhů za poslední dobu. Tato nezávislá záležitost je možná tak trochu předvídatelná a v průběhu snadno vyvolá pocit, že tohle divák už někdy někde viděl. Nikdy to poté není ta psychicky nepříjemná záležitost, která by se chtěla u diváka krve dořezat, má to být pořád především feel-good záležitost, neznamená to ovšem, že by v sobě neměla sílu. Především i díky naprosto skvělým výkonům.  Emilia Jones je v hlavní roli Ruby naprosto fenomenální. Kvůli roli se poctivě naučila znakovou řeč, celý film na ní poté stojí a ona přesně působí tím dojmem, že si to uvědomila. A do té role dala naprosto vše. Fenomenální jsou poté i Marlee Martin jako matka Ruby Jackie, především Troy Kotsur jako otec Ruby Frank je poté tím náhlým hereckým objevem, který si aktuální pozici favorita na Oscara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli absolutně zaslouží. Velmi dobrý je ovšem i Daniel Durant jako bratr Ruby Leo i Eugenio Derbez, který si v roli hudebního učitele Villalobose krade mnoho momentů pro sebe.  Celé to má skutečně srdíčko, jde přesně o ten typ filmu, který dokáže pohladit na duši. Ohraný příběh je vykoupen právě oním faktem, že pojednává o rodině s handicapem. Přitom ovšem V rytmu srdce předvádí právě onu ukázkovou reprezentaci, kdy nutně nevolá po soucitu a ukazuje lidi, kteří se s faktem, že neslyší prostě naučili žít a jsou s tím smíření. Na rozdíl od nedávného Sound of Metal má V rytmu srdce pořád blíže k pohádce, na rozdíl od Sound of Metal skutečně nejde vyloženě pod kůži a především sází na humor. Ovšem funkční humor, kdy je to celé skutečně vtipné, zároveň to ovšem v těch stěžejních momentech je opravdu dojemné a i smutné.  Je to schopně natočené, po vizuální stránce se se tam objeví poměrně půvabný záběr a i výběr hudební dramaturgie funguje, především i díky tomu, že Emilia Jones umí dobře zpívat. Nejsympatičtější ovšem zůstává fakt, že V rytmu srdce skutečně hluché lidi zobrazuje jako normální lidi, kterým chybí sluch. Nadšené ohlasy ze strany neslyšících tak dávají naprostý smysl, protože jim V rytmu srdce dává přesný opak medvědí služby. V jádru jde ovšem především o příběh o tom, že vyspět musí tak trochu každý člen rodiny Ruby. A i když se to celé vydává očekávaným směrem, kvalitu výtečně upečeného pokrmu dle receptu to neshazuje.  Je V rytmu srdce ten typ filmu, který by si měl dojít pro Oscara za film roku? Za rok 2021 určitě vznikli zásadnější i přeci jen řemeslně zdařilejší filmy. Důležité téma i významná reprezentace ovšem V rytmu srdce hrají do karet a na případnou výhru by se rozhodně nadávat mohlo těžko. V rytmu srdce totiž jako případný oscarový laureát nejspíš v paměti nezmizí tak snadno a rychle jako Řidič slečny Daisy nebo Moonlight..... (27.03.2022) (méně) (více)