Pasqualino Sedmikráska

Film začína dokumentárnymi zábermi z obdobia fašizmu a druhej svetovej vojny, ktoré sú zvýraznené citátmi z nemeckého filmu „Jedermann“ (2000). Ale film nie je o fašizme, nie je o vojne, je to komédia v ktorej nás desí nočná mora vojny, jej ťaživá hrozba a túžba toto všetko prežiť. Hlavným hrdinom filmu je Pasqualino a jeho sedem „krásnych“ sestier (názov filmu pochádza odtiaľto "Pasqualino a sedem krások"). Prezývajú ho Pasqualino Settebellezze (v žiadnom prípade to nemôže byť Pasqualino Sedmikráska to je nezmysel). Film je rozdelený do dvoch časových pásiem, pred vojnou keď bol jediným obhajcom cti svojich sestier a pri obhajobe jednej z nich zabije jej pasáka. Aby sa vyhol väzeniu simuluje nepríčetnosť. Dostáva sa do blázinca. A druhé pásmo počas vojny, táto téma a zapojenie Talianska do vojny sa prezentuje hneď od začiatku, je tu Mussoliniho prejav. Dostáva sa do víru týchto udalosti podpisuje vojnu, ako dobrovoľník a odchádza na východný front. Vlak bol bombardovaný a utečie od svojej jednotky a putuje spoločne s Francescom Nemeckom, nakoniec sú zadržaní a umiestnení v zajateckom tábore. A keďže mal talent na prežitie a mal úspech u žien, podarilo sa mu prežiť aj vojnu v koncentračnom tábore a vrátil sa po vojne do Neapola. Film nám dáva pocítiť a uvedomiť si závislosť každého jedného ľudského života od totalitného systému a od osudu národa ako celku. Aj slabým charakterom, kolaborantom a odpadlíkom sa v tomto systéme darí úspešne prežiť. (02.11.2020)

Moj prvy film od reziserky Liny Vertmuller a hned takmer trefa do cierneho. Silny namet /koncentracne tabory/, este lepsia rezia a kvalitne herecke vykony najma Gianniniho. Zvysni herci su pre mna neznami, ale herecke vykony, rezia a dialogy su maximalne prepracovane. Film, ktory bol nominovany na Oscary /tusim 4/ a vdaka nemu sa reziserke Line Vertmuller dostalo sirsieho zaujmu z celej Europy. 86 % (21.02.2015)

Když se Roberto Benigni pokusil spojit italskou lidovou komedii s tématem koncentračních táborů, dopadlo to minimálně nesourodě. Když se o více než 20 let před ním pustila do podobného projektu Lina Wertmüller, dopadlo to ještě hůř. Ten film neví co chce a je čím dál méně uvěřitelný, až v závěru úplně ztrácí sebereflexi a utápí se ve vlastním protiřečení. Jak mohl být nominován na čtyři Oscary (v době, kdy tyhle sošky ještě měly smysl), je mimo mé chápání. (03.10.2008)

Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky. (12.08.2014)

Komentář, který tvrdí, že je tento film "mimo mé chápání", který se tu vyskytl je, jak vidět z ostatních hodnoceních, jen (výjimečně) ojedinělým nepochopením (za což ale “může” zatím nízký počet hodnocení). Pasqualino je narozdíl od Benigniho filmu, s kterým tu byl srovnán (ne docela omylem, I když podobnost je v zásadě pouze v tom, že se hlavní hrdina ocitne v koncentračním táboru) spíše drama, protože těch míst pro zasmání tam je opravdu pomálu. Drama je to ale výtečné. Pasqualino je typ člověka, který miluje život (a ženy především, neboť jeho filozofie je: “žena je život”) za všech okolností, tedy I za těch pro život nejméně příznivých, v koncentračním táboře, a proto i v nacistické "zrůdě" chce najít “stopy” člověka, pokřiveného sice, ale při vzpomínce na poučení od své matky, které si vštípil v dětství, totiž že "I ve zlé ženě je něco dobrého" se rozhodne k “drastickému” rozhodnutí. Scéna, kdy se vysílený a zubožený koncetráčník rozhodne svést (i fyzicky) odpudivou Němku (ve které částečně taky vidí „matku“), patří k nejsilnějším a nejpůsobivějším, co jsem měl možnost vidět. "Na oplátku" mu ona Němka dá pocítit, jaké to je být katem a rozhodnout o lidském životě. Dochází tak k zajímavému "prohození" rolí a i naivní a dobrotivý Pasqualino pocítí, jaké to je "dotknout se zla", kterážto zkušenost ho zásadně promění. Celkově je to velmi ojedinělý film, dívající se na téma "koncentráků" vyhraněně subjektivním a originálním způsobem a (minimálně) herecký výkon GG v hlavní roli, stejně jako originální režie by si ty Oscary, na něž mu uživatel “mimo mé chápání” nároky upírá, právem zasloužily. (03.09.2011)