Severní vody

Výprava velrybářská se možná nezdařila, o seriálovém počinu to však neplatí, protože minisérie The North Water je ve svém žánru mistrovským kouskem. Idea je zdánlivě banální, námořnická výprava, kde se zřejmě něco podělá, ale tato banalita je v pěti epizodách rozpracována do extrémně misantropických rozměrů, až je to líbivé. Je jasné, že nejde jen o další dobrodružství na moři, v tomhle případě jde především o cynický výsměch nám samým. Hlavní poselství je, že lidé jsou zlí, bacha na ně, což ostatně ilustruje i úvodní citát německého představitele pesimistické filosofie Arthura Schopenhauera: The world is hell and men are both the tormented souls and the devils within it (v originále: Die Welt ist eben die Hölle, und die Menschen sind einerseits die gequälten Seelen und andererseits die Teufel darin.), který je v podstatě jediným perfektním popisem celého seriálu. Seriál nevěří v cokoliv, co se v lidštině nazývá lidským, a odosobňuje své lidské figurky co možná nejvíce. První, co v seriálu slyšíme i vidíme, je pohlavní styk; tedy to, co je pro nás tou největší (zvířecí) přirozeností; s prostitutkou, což vylučuje jakoukoliv lásku. Název první epizody, Behold the Man (Ecce Homo, Hle člověk), parafráze biblického Piláta i cynického Nietzscheho, nám v duchu druhého jmenovaného v kontrastu s prvním jmenovaným říká, že to, co sledujeme (hned v prvním scénách zosobnění ďábla v postavě Henryho Draxe), je čirá reprezentace lidství. V následujících epizodách pak velrybářská výprava zvýrazní mnoho těch nejčernějších odstínů lidskosti, od znásilnění přes masakr zvířat až po vraždu či zločin pro peníze. Čím více do extrému zachází, tím více prezentuje vůli lidské bytosti čelit či přežít v nelidských podmínkách. Zasazením většiny děje do překrásného arktického prostředí, pro které mám osobně silnou slabost a stalo se výraznou součástí mého kvalitního zážitku ze seriálu, má navíc seriál možnost nechat rýmovat divokou nezkrotnost lidí s nezkrotným a divokým krajem bílých ker, ledovců a polární zvěře. Zároveň nechává kontrastovat primitivní život Inuitů se zkaženou civilizací, činí tak však bez patosu a bez ušlechtilé idealizace divochů. O to víc zde však vyznívá prezentace kruté pravdy o tom, že člověk je jen součástí koloběhu života, v němž obvykle dominuje ten nejsilnější, a bohužel není na zemi dominantnějšího zvířete než člověka náležejícího civilizaci. Jestliže úplně první scéna seriálu tedy představila tvora druhu homo sapiens sapiens, tak ta úplně poslední byla ukázkou vztahu tohoto druhu k ostatním obratlovcům - zastoupených druhem ursus maritimus v berlínské zoo. Postava Patricka Sumnera je možná protagonistou a skrze svůj prožitek během seriálu toto chápe jako důsledek negativní lidské činnosti, ale zároveň i on se stal tím o kterém mluví Hobbes: Homo homini lupus (zároveň název třetí epizody), jelikož v potravním žebříčku převýšil Baxtera. Dá se tedy říct, že realizace naší vlastní zvrácenosti není její omluvou a trpící duše je zároveň ďáblem. Kromě těchto filosofických sraček má seriál i dechberoucí záběry severních moří a Colina Farrella, takže je to samozřejmě povinnost. Mě nadchl též proto, že jsem tady teď mohl se zvráceným pocitem realizace psát, že lidé jsou mrdky. Mrkněte na to, fakt! (11.09.2023) (méně) (více)