Nejhorší člověk na světě

Zajímavý, zručně natočený pokus o generační film, jehož přijetí nebo odmítnutí do značné míry závisí na tom, zda jste, respektive zda se pokládáte, za součást oné generace, která je předmětem zájmu režiséra. Když už jsme u Joachima Triera, je to z mé strany pochopitelně spekulace, ale vsadil bych se, že do postavy Aksela vtělil pořádný kus sebe sama. Právě nešťastný Aksel je mi věkem a životními postoji nejbližší a nejsympatičtější postavou. Jeho mediální souboj se vztahovačnou feministkou považuji za nejzábavnější i myšlenkově nejhodnotnější moment snímku. Příjemná Renate Reinsve hraje (pro mě) nepříjemnou, protože roztěkanou a citově nestálou Julii, která se hledá vlastně až do závěrečných titulků. Je představitelkou stále se rozrůstající skupiny, co důležitá životní rozhodnutí odkládá pokud možno co nejdéle, hlavně proto, že život na sice čím dál více ekonomicky dýchavičném, ale stále ještě proklatě bohatém Západě přináší (zdánlivě) nekonečné množství příležitostí a bezrizikové experimentování. Jen málokteří si uvědomují, že tenhle svět a z něj plynoucí životní strategie díky ekologické krizi a bezprecedentně rychlému přesunu bohatství do vzmáhající se východní Asie nenávratně končí. Množství témat, které Joachim Trier ve svém filmu nadhodil, dává každému divákovi šanci najít si "to svoje". Celkový dojem: 75 %. (05.09.2021)

ač bych se měl datem narození také řadit mezi mileniály a mám celkem rád taková ta vztahová dramat ze života, která si na nic nehrají, Nejhorší člověk na světě mě z větší části úplně minul (platí hlavně pro emoční stránku). Ne snad, že by se tady nenašlo pár věcí, ve kterých se může vidět snad každý, ale osobně mi nebyla hlavní hrdinka sympatická natolik abych měl potřebu jí jít v ústrety. Možná sem jen některé aspekty dívčího/ženského života nepochopil (přeci jen nejsem žena), ale nemyslím si, že by její nerozhodnost, nestálost a tendence chovat se jako afektovaná p.ča tam kde k tomu není důvod mělo něco společného s tím v jaké společnosti žije a hodně situací tady spíš zavání značnou klišovitostí. Narozdíl od loňského severského kandidáta na Oscara tak tentokrát všeobecné nadšení nesdílím...60% (21.03.2022)

Vzhledem k tomu, jak Aerofilms ten film rve všemi otvory (jeho trailer jsem viděl dobře patnáctkrát) a očividně se jím snaží zalepit dvouletou covidovou ztrátu, tak jsem na něj šel už automaticky v opozici. A tím vznikla naše fantastická vzájemná válka, která trvala až do samotného jeho konce. Jeden z mých prvních útoků bylo obvinění, že ona se velmi dobře buduje nezávislá a svérázná hrdinka, když jí film předepisuje tak dementní a jednorozměrný mužský postavy. Jenomže když chvíli nechá ty postavy mluvit o něčem jiném než o vztazích, najednou tak hloupé nejsou a padají z nich vlastně docela zajímavý detaily. Jenomže co když i tyhle pasáže popisují nějaké klasické mužské klišé, které já si ale neuvědomuji, protože jsem tím klišé? A teď nastávaly ty momenty, kdy jsem se bránil naskočit na jakékoli z naznačených témat, protože jsem se obával, že lezu do pasti. Párkrát se to ukázalo jako odůvodněné a přesto jsem občas propadl tradičnímu diváckému feel-good klišé "She's literally me!" (definitivně ve scéně, kdy se hrdinka toulá po města, vtírá se na cizí kalby, kde se dvěma semestry medicíny radí ostatním "z lékařské pozice" jak mají vychovávat děti), abych se pak filmu smál, jak si musí dopomáhat cancer plotem. Ten je ale najednou nejsilnější pasáží se skutečnou hmatatelnou přítomností konečnosti a vzpomněl jsem si skrze něj na Verhoevenův Turkish Delight. V závěru bitvy jsem již téměř uznal svojí plnou kapitulaci než si film nakonec nemohl pomoci a ono téma ženské nezávislosti musel demonstrovat skrze dilema mít/nemít dítě a strašně mě rozčílil poslední záběr, protože kdo si kurva dá monitor hned vedle sporáku?! Takže vítězství jde za Trierem, nicméně v deskoherních termínech to nakonec nedotáhl na Major Victory, nýbrž pouze na Minor. Ale zapotil jsem se u toho. (21.03.2022)

Tak co jsem to vlastně viděl? Vztahovku nebo spíš psychologické vykreslení hlavní hrdinky? Nejspíš kombinaci obou možností, faktem ale je, že jsem měl chuť po úvodních patnácti minutách sledování ukončit a jít od toho, protože jsem se poněkud nudil. Vydržel jsem a k mému neskonalému údivu se na film dalo i přes neměnně pomalé tempo dívat. Pravda, snímek mě ničím neohromil, ale nebyl hloupý a se spoustou v něm vyjádřených myšlenek mohu s klidem souhlasit. Celé záležitosti ale silně škodí příliš rozmáchlá stopáž, takže zůstanu na kulantních třech hvězdičkách, čímž jasně vyjadřuji fakt, že se u mě zklamání nedostavilo. / Poučení: Než někoho odsoudíš, popřemýšlej. (15.05.2022)

Kdepak mí Seveřané mě rozumí, přesně takový typ filmu jsem potřeboval. Stěží bych uvěřil, že hlavní hrdinka je vůbec herečka, ona totiž vůbec nehraje, ona prostě existuje a je maximálně přirozená. Nevěřím jestli se velmi brzo neobjeví v Hollywoodu, pro mě jednoznačně nejlepší ženský výkon roku. Nicméně kdo z nás by se v příběhu aspoň na chvilku nepoznal. 85% (26.12.2022)