Kabinet doktora Caligariho

V době svého vzniku, kdy film bojoval ještě sám se sebou, hledal svou formu a vlastní možnosti, to byl zřejmě velice odvážný počit, který se pouštěl do výtvarných experimentů s nebývalou invencí a sebevědomím. Příběh sám o sobě je zajímavý, neotřelý a i konec nepředvídatelný. Přece jen je to však, zdá se mi, ještě více divadlo, než film. Také se to trochu vleče. (17.11.2009)

Film, který propojil výtvarné umění s námětem hororu. Scénář k filmu napsali Carl Mayer a Hans Janowitz, který částečně čerpá z jejich autobiografických vzpomínek z psychiatrických ústavů. Na tomto brilantně zdařilém filmu, mimo jiné spolupracovali expresionistickým stylem i moderní malíři a výtvarníci poválečného Německa. Pozadí kulis přímo na ploše bylo pomalováno hodně potemněle, pouliční lucerny ponuře stavěné ve stínu chmurně podivných fasád dokreslovali atmosféru. Pro představu charakteru zvláštního děsu je César i dr. Caligari přesvědčivě fascinující, strnule němá a šílená gesta přidávají filmu na dramatičnosti v jemných nuancích filmové hrůzy. Postava náměsíčníka Cesare, kterou ztvárnil famózní Conrad Veidt a jeho křídová tvář je 100% dokonalá. Film je originální na dobu, kdy byl natočen. Sice němý, ale děsí, ale byl to zážitek, na který se nezapomíná. (24.11.2007)

Pamatujete si na epizodu ze Zemana, kdy byl v místnosti přichycen ten zlotřilej dědek Brůna se sekerou v ruce a kymácel se ze strany na stranu? Určitě jo, vždyť ta atmosféra překvapila i samotné scénáristy. Nějak jsem si na ní vzpomněl při Kabinetu doktora Caligariho, který sice nedosahuje kvalit třeba takového Fausta od Murnaua, ale co se týče kulis á la Hrátky s čertem, je to unikátní. A právě ta atmosféra mi tady strašně chyběla. Horor si vyžaduje perfektní načasování ke sledování, ale ke Caligarimu to, myslím, nepotřebujete, protože jako celek to nějak protejká mezi prsty. A to nemám rád. Wiene se snažil, ale když divák otírá raději prach z monitoru než pozoruje děj, je asi něco v nepořádku. A výmluva typu: "No dobrá...ale podívej se z jakýho je to roku. Ten film nemůže být dokonalej..." neberu. Viz. Faust! (02.07.2009)

Fantastické dílo, které od prvních vteřin zaujme (což jindy bývá problém němých hororů) - a můžou za to samozřejmě úchvatně stylizované kulisy od Der Sturm. Vraždící somnambul Cesare vůbec není špatným hororovým monstrem, ale u mě to na plné čáře vyhrál samotný doktor Caligari, předobraz všech budoucích ďábelských vědců. Tak, jak jsem se s hlavním hrdinou nořil do (nejen kulisami) pokřiveného světa jeho mysli, stoupalo i moje nadšení. K tomu je třeba přičíst ujeté jazzové improvizace jako hudební doprovod (restaurovaná verze na DVD z Levných knih) a ve výsledku tu máme skvělý film, jeden z nejlepších němé éry, dokonale vygradovaný k psycho finále. (15.10.2012)

Patrí film medzi umenie? Dnes je odpoveď jasná, ale v prvých rokoch 20. storočia sa na túto tému viedli v Nemecku búrlivé intelektuálne diskusie. Kabinet doktora Caligariho, natočený dva roky po konci prvej svetovej vojny, problém vyriešil tým, že vniesol do filmu rôznorodé techniky expresionizmu. Wiene napísal dielo v spolupráci s Carlom Mayerom, dôležitou postavou nemeckej kinematografie 20. rokov. Film postavili na estetike fragmentárnosti, ktorá sa na plátne demonštruje okrem iného tým, že hlavný príbeh má svoj vonkajší rámec. S postupom filmu je stále výraznejšia originalita každého záberu: jedny z najsilnejších obrazov v dejinách kinematografie ľahko prevážia mierne nedostatky scénickej výpravy. Sledujeme hru lomených línií, šerosvitu a mohutných tieňov, ktoré sa tiahnu po stenách, chodníkoch a zveličených objektoch, a to všetko z natoľko pokrútených perspektív, že sa razom ocitáme vo svete nočných môr. Film, ovplyvnený divadelnými postupmi a realizovaný s veľmi obmedzeným rozpočtom, vďačí za svoju jedinečnú vizáž trojici umelcov zo známeho berlínskeho magazínu Der Sturm, ktorí namaľovali kulisy. Herecké výkony (a nielen Conrada Veidta, ktorý sa týmto dielom presadil vo svete) drží nad priemerom jednak ľahko hysterický nádych, jednak prízračné nalíčené tváre a starodávne oblečenie. Hoci sa nemecký expresionizmus snaží týmto dielom utiecť zo zúfalej skutočnosti do fantastických vízií, ktoré produkuje duševná nemoc, neprestáva reflektovať svoju dobu. Siegfried Kracauer považoval Kabinet doktora Caligariho a ďalšie nemecké filmy z rokov 1920-1933 za predzvesť nacizmu; opakovane sa v nich totiž objavujú hrozivé figúry, ktoré úspešne ovládajú masy. Ale Wieneho snímok zpracuváva i večné hororové témy: príbeh netvora, ktorý svojím konaním realizuje naše potlačované predstavy. 80% (10.10.2009)