Na titulní straně

Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. (20.09.2011)

Urcite jeden z horsich kousku Billyho Wildera, ktery je zde pomerne brutalne prehodnocen. Ne, ze by to byla vylozena katastrofa, ale lehce trapny scenar (ma to byt vtipne, ale neni), nesympaticti herci a celkova nezazivnost tomu vazne na kvalite nepridava. Pokud mate chut na seriozni novinarskou party s podobnym nahanenim zurnalisticke bomby, nemusite chodit prilis daleko a sahnout po starsim (a mnohem lepsim) kousku Billyho Wildera - Ace in the Hole. 4/10 (25.08.2010)

Pane redaktore, hlásím se do služby. Jsem jen takový pisálek, ale užitečný a hlavně užvaněný až hrůza. Vymluvím každému do hlavy díru. Nejdál jsem to dotáhl do funkce šéfredaktora Sedmičky pionýrů, ale to bylo až po emigraci z USA. Největší slávu jsem zažil v Chicagu třicátých let, kdy jsem šéfoval plátku The Daily Šplechty News. Miloval jsem ta rána, kdy jsem si do čaje vymačkal LE(M)MON a uvažoval jsem denně nad sólopstruhem, pardon, sólokaprem na titulní stránku novin, se kterými si každý občan vytřel prdel. Telefon byl hlavní zprostředkovatel mých nápadů. Držet v jedné ruce sluchátko a ve druhé mikrofon byla fajn věc. Tolikrát jsem se spletl, že jsem nejednou v ruce držel vibrátor a lepidlo. Byly to fajn dny v redakci, kdy jsme plácali o píčovinách. Billy Wilder o mně a o mé práci natočil film. Hůř už to dopadnout nemohlo. Tedy my jsme u nás v redakci takovou nudu neměli. V jeho filmu se jen plká. Nechápu, že nás tak viděl. My jsme v redakci měli články, nad kterými dnešní plátky rudnou závistí. To s tím posledním článkem na titulní stránku bylo dost přehnané. Nelze napsat jen jeden dobrý článek a finito. To každý můj článek byl dobrý. Já se na tenhle film o mně nedokážu dívat. Je mně přes sto let a chci psát. Dejte mně papír, tužku, retro hadry a napíši na titulní stránku bombu. Chci být současný, jen mně dejte šanci. Váš Walter Matthau in memoriam/t.č.novinář. 20% (21.06.2015)

Tieto dnes takpovediac klasické filmy z americkej produkcie majú pre mňa nezameniteľné čaro. U Billyho Wildera sa k nemu navyše obvykle pridáva inteligentný scenár, ktorý je zdôraznený rezignáciou na vizuálny autorský rukopis (častá statická kamera, pôdorys divadelnej scény a sústredenie na konverzačné výstupy, v tomto prípade až s guľometnou kadenciou; paradoxne zostávajú absolútne prehľadnými a zrozumiteľnými). Svižnosť, hravosť a elegancia, s akou dokáže Wilder zabaliť vážnu tému do glosy z titulnej strany prvého výtlačku zajtrajších novín však bola neočakávaným, no o to príjemnejším prekvapením. Briskná a životaschopná karikatúra mestskej spoločnosti, uprostred ktorej prebýva bystrý človek - novinár rozpína svoje chápadlá po civilizačnej špine a využíva jeho rozhľadu pre paletu inteligentných postrehov. Hektické tempo, ktoré si vypožičiava zo screwball komédií, umožňuje aktívne a prirodzene prepínať medzi humorom, drámou a romantikou, pričom nestráca nič zo svojho pôvabu a simuluje rytmus mestského života. Špičkujúca sa dvojica Lemmon-Matthau tentoraz oproti bezvýraznému The Fortune Cookie boduje na celej čiare a Susan Sarandon je príjemným korením. 85% (14.02.2015)

Po přečtení zdejších komentářů jsem čekala vynikající komedii, brilantní humor, gejzír luxusní zábavy. No, tak guma u tepláků mi z toho smíchy nepraskla, zasmála jsem se asi dvakrát a z toho, jak tam všichni ječeli, mě akorát tak rozbolela hlava. Billyho ze své topky nevyhodím, ale trvám na tom, že je zde tento film dost nadhodnocen. Anarchii zdar. Nazdar. (21.04.2016)