Strašení

Aby se stal dům další, potažmo hlavní postavou ve filmu, musí umět strašit. To tenhle neumí, protože nechápe základní věc, že největší strach vyvolávají diagonály, tedy schody na půdu, nebo do sklepa. V tomto filmu se ale pracuje výhradně s pohybem po jednom patře, a pokud se přece jen směřuje po vertikále, skončí to točitými schody jak z Vertiga (kde to díky mysterioznímu thrilleru fungovalo, ne tak zde na půdě hororu), a ke všemu tyto schody nejsou oddělené podlahami, ale „visí“ v celé místnosti, aby vynikl kubisticko-expresionistický pohled kamery z rohu místnosti. (26.08.2008)

Po nějaké době opět snímek, který potěší, a to nejen proto, že jsem si jej pouštěla 21.10. a hle, v ději vyplyne, že se odehrává tentýž den.. Hlavní postava je lehce/středně/hodně těžce psychotická, záleží na tom, jestli jí zrovna straší na cimbuří nebo si jen povídá sama se sebou a tohle, spolu s nádherně strašidelným domem, dotváří atmosféru, která vám skoro nedá spát (po zhlédnutí filmu, ne při něm). (22.10.2014)

Nádherné a zároveň děsivé staré sídlo se stane na několik dnů útočištěm malé skupince lidí. Každý jeden z nich má své osobní důvody k návštěvě opuštěného místa. Navzájem se neznají a strašidelný dům jen napomáhá různým nedorozuměním či neshodám, napětí narůstá a zdání, že se vše dá logicky vysvětlit, se vytrácí. Natočeno naprosto úchvatným způsobem, černobílá kombinace umocňuje tísnivé pocity, hudební podložka je zvolena velmi citlivě a herecká kreace Julie Harris je výtečná. Challenge Tour Horror, 2016. (12.01.2016)

Na starší duchařiny koukám spíš se sebezapřením, ale tahle mi svůj kultovní status vysvětlit dokázala. Na rok vzniku až překvapivě strašidelná podívaná, kterou by hororový fanoušek neměl v žádném případě vynechat. Současně je to jeden z filmů, který staví na tom, že člověk se bojí věcí neviděných. V The Haunting opravdu žádného bubáka neuvidíte, ale bát se budete téměř se stoprocentní jistotou. Mistrovství. Horror movie of the Year (04.06.2009)

Všetkých Exorcistov, Omenov a pod. mám už dávno za sebou, a keďže voči starým filmom nemám absolútne nič (práve naopak, s viacerými sme si skvelo potykali na čele s Hitchcockom), tak som sa odhodlal zabrúsiť do ešte starších hororových vôd a okúsiť túto takmer-klasiku. Teda minimálne v našich končinách nemá The Haunting taký kultový status ako v USA, napriek tomu, že v roku 1999 vznikol aj jeho veľmi chabý remake (2*). Samozrejme, že v roku 1963 si ešte nemohli dovoliť také opulentné strašenie ako v novodobých Insidiousoch a Conjuringoch, takže nie je žiaduce čakať infarktové ľakačky, nebodaj akékoľvek brutálne výjavy, ale The Haunting aj napriek tomu dokáže slušne staromódne postrašiť. Spolieha sa na strach z neznámeho, čo niekedy dokáže zapôsobiť viac ako horda digitálnych bubákov zo Silent Hillu (teda narážam hlavne na jeho chabé pokračovanie). Máme tu tak jedno záhadne viktoriánske sídlo, pár znepokojivých zvukov, strašidelné dvere, a z tých ingrediencií režisér vytvoril slušne dusnú atmosféru. Stopáž 110 minút je však až zbytočne nadobjemná, keďže strašidelné scény sú asi len dve-tri, a ďalšie dianie predstavujú len nepodstatné dialógy. Wise, ale nie je Hitchcock a tak tieto siahodlhé rozpravy o hrdinkinom vzťahu k matke vôbec k ničomu nevedú, napriek tomu, že sú dejom pretkané každých 10 minút. Samotná hlavná hrdinka je napokon neskutočne vyšinutá až do takej miery, že pôsobí maximálne otravne. Jej neustále ufňukané monológy odohrávajúce sa v jej hlave, infantilné správanie a prchké úsudky ničia akékoľvek divácke empatie. Príjemné „retro“ pokiaľ na neho máte práve chuť, ale na viac ako tie tri hviezdy to u mňa za žiadnych okolností nebude. Šesťdesiate roky skrývajú aj podstatne lepšie hororové klenoty (napr. Rosemary's Baby od Polanského, The Birds od spomínaného Hitchcocka, prípadne z čiernobielej konkurencia také kultové Psycho alebo neprávnom zabudnutý Taste of Fear) (07.01.2014)