Nejlepší léta našeho života

Wyler ve vážné poloze opět nezklamal. Klasický hollywodský styl, ale naprosto neklasický nehollywoodský obsah. Na čtyřicátá léta pořádná porce syrovosti. Je s podivem, že tak kritickou podívanou o post-válečných traumatech, na jakou jsme zvyklí spíš ze filmů 70. let, které reflektovaly válku ve Vietnamu, natočil Wyler už rok po skončení druhé světové. (03.01.2014)

Nadčasová (po)válečná dramatická mozaika, která vzhledem k době vzniku a téměř tříhodinové stopáži nejvíce překvapí tím, jak snadno je divácky stravitelná, aniž by byla hloupá či jakkoliv laciná. Veskrze lidský a v dobrém smyslu slova "obyčejný" příběh tří válečných navrátilců netlačí přehnaně na pilu a je velmi nadprůměrně napsán, zahrán i natočen. Nejzajímavější postavou je bezpochyby bezruký sympaťák Homer (oscarový Harold Russell). 85 % (09.05.2020)

Skutečně velmi dojemný, trýznivý a zároveň vtipný a optimistický zážitek. ALE. Jen když je na plátně Harold Russel. Vždy, když se objeví tento muž s háky místo rukou, muž, který nemůže svoji přítelkyni pohladit po vlasech a kterému když se zabouchnou dveře, nedostane se z pokoje, diváka překvapí, jak odvážný a silný snímek byl o veteránech už rok po válce natočen. Bohužel ale když z plátna Homer sleze (a to se stává poměrně často), zůstane zde trochu banální a rozvleklý příběh nemanželské lásky (otec nechce dovolit své dceři, aby si něco začala s nešťastně ženatým mužem, jeho kolegou z války). Takový příběh se ale mohl stát kdekoli a kdykoli, neřeší válečné trauma a trochu odbíhá někam k romantickému melodramatu. Linka s Homerem, je nemilosrdná, psychologicky přesná, jde k jádru věci - chlapi se v ní třeba poperou v hospodě s chlápkem, který jim říká "vidíte, taková oběť.. a k ničemu!" Linka bez Homera používá všechna klišé hollywoodského studiového filmu - oči zalité slzami, nekonečné polibky, tklivá smyčcová hudba, happy end... Vzhledem k oscarové smršti a neustálému zařazování snímku mezi nejlepší filmy všech dob to asi může být každému jedno, ale pro mě z dnešního pohledu spíš průměrný snímek. A kdyby byl o hodinu kratší, taky by se nic nestalo. (06.09.2018)

(1001) Docela těžké rozhodování, jak vlastně tento film hodnotit. Prakticky celou dobu jsem měla na mysli Fričův český Návrat domů, u kterého jsem byla bez dechu (a s mnoha slzami) přibitá do sedadla po celou dobu promítání. To se zde rozhodně nekonalo, protože: Frič a jeho scénáristé udělali tu nejmoudřejší z voleb, a totiž drželi se antické jednoty místa, času, děje, čímž dosáhli zdrcující sevřenosti a účinku a také zdání jakési univerzálnosti poselství. Wyler oproti tomu adaptuje román do jakési rozsáhlé "rodinné" ságy, která hluboká traumata zlehčuje s optimistickým výhledem do budoucna. Ačkoliv je mojí duši a mojí nátuře bližší přístup autorů Návratu domů, nakonec jsem dospěla k tomu, že Wyler vše dělal poctivě dle svého přesvědčení a tak realisticky, jak jen mu doba a kulturní pozadí dovolilo. Beru tudíž jeho materiál na milost, ačkoliv jeho umělecké gesto nepatří k těm nejsilnějším. Pořád ale bude platit, že evropským válečným filmům se v mých očích žádný americký snímek zatím nevyrovnal. (03.05.2015)

Nejlepší léta našeho života, kouzlo tohoto filmu je nevyčerpatelným pramenem filmového mistrovství, pro diváka, který vyžaduje u filmu přemyšlení, nic není tak mocné jako obyčejný příběh lidí ze života návratu po II světové válce vracejících se domů, do míst kde mají rodiny a začít normální života po hrůzách z právě prožité války, byl to příběh přesně podle mé představy, který i dnes má co říct. (25.09.2007)