Nejlepší léta našeho života

Po všech stránkách skvělý film. Tedy až na nesmyslný happyend (ohledně Freda Derryho) na objednávku studia. Skvělé herecké výkony, zvlášť Dana Andrews jako Fred Derry a neherec Mark Williams v roli Homera Parrishe. Film se na rok svého vzniku překvapivě úspěšně ubránil dobovému sentimentu a zbytečnému přikrášlování reality. Škoda jen těch pár laciných a nenápadně nápadných narážek na budoucí nebezpečí, které představuje atomová bomba a až příliš optimistickou scénu s půjčkou Ela Stephensona (Fredric March) vojákovi nemajícímu se čím zaručit. To ale nic nemění na tom, co museli tisíce válečných vysloužilců, které tu symbolizují tři hlavní hrdinové, prožít po návratu z nepředstavitelně děsivé války, kde šlo neustále o život, do toužebně očekávaných a idealizovaných domovů. A nemění to nic ani na tom, že se to Williamu Wylerovi podařilo nádherně a sugestivně nafilmovat. (30.05.2007)

(1001) Docela těžké rozhodování, jak vlastně tento film hodnotit. Prakticky celou dobu jsem měla na mysli Fričův český Návrat domů, u kterého jsem byla bez dechu (a s mnoha slzami) přibitá do sedadla po celou dobu promítání. To se zde rozhodně nekonalo, protože: Frič a jeho scénáristé udělali tu nejmoudřejší z voleb, a totiž drželi se antické jednoty místa, času, děje, čímž dosáhli zdrcující sevřenosti a účinku a také zdání jakési univerzálnosti poselství. Wyler oproti tomu adaptuje román do jakési rozsáhlé "rodinné" ságy, která hluboká traumata zlehčuje s optimistickým výhledem do budoucna. Ačkoliv je mojí duši a mojí nátuře bližší přístup autorů Návratu domů, nakonec jsem dospěla k tomu, že Wyler vše dělal poctivě dle svého přesvědčení a tak realisticky, jak jen mu doba a kulturní pozadí dovolilo. Beru tudíž jeho materiál na milost, ačkoliv jeho umělecké gesto nepatří k těm nejsilnějším. Pořád ale bude platit, že evropským válečným filmům se v mých očích žádný americký snímek zatím nevyrovnal. (03.05.2015)

Nejlepší léta našeho života, kouzlo tohoto filmu je nevyčerpatelným pramenem filmového mistrovství, pro diváka, který vyžaduje u filmu přemyšlení, nic není tak mocné jako obyčejný příběh lidí ze života návratu po II světové válce vracejících se domů, do míst kde mají rodiny a začít normální života po hrůzách z právě prožité války, byl to příběh přesně podle mé představy, který i dnes má co říct. (25.09.2007)

Zaradenie sa do života, prerušeného vojenskou službou je vďačným námetom, všeobecne vystihujúcim situácie, kedy sa po dlhšom odlúčení niekto vracia späť do rodinného hniezda. Wyler vytvoril nadčasové dielo, ktoré bolo zároveň v čase vzniku (1946) aktuálne. Na príklade troch frontových vojakov, z ktorých sa jeden vracia ako invalid, ukazuje variácie ich vzťahov s tými, ktorí čakali doma. Zahrnie do toho sociálne problémy, spoločenskú kritiku, humor i emócie. Nevyhol sa rozvláčnosti, ignorancii najchudobnejších a tomu, že v prípade zobrazenia neduhov, sa neodvažuje ísť proti systému, vymedzuje sa skôr voči typom správania. Vyzdvihuje americké hodnoty (rodina, práca, vlasť) a zároveň upozorňuje, že tí, čo bojovali za vlasť sú síce vítaní, no čelia aj nenávistným názorom starousadlíkov, mamonárskym pravidlám bánk a niekedy aj s partnerkám, pre ktoré je kvalita muža odvodená od výšky jeho príjmu. Vyrovnanie sa s traumami ponúka existencia milujúcej rodiny a vernej lásky. Pokiaľ nie je k dispozícii, stále ide o krajinu neobmedzených možností. Pri troche snahy dá nájsť práca, nadväzujúca na vojnovú prax. Zdieľané hodnoty sú všeobecne platné a kritika pomerne citlivo naťukla boľačky americkej spoločnosti, akými sú xenofóbia, rasizmus a mamonárstvo. (12.05.2014)

Wyler ve vážné poloze opět nezklamal. Klasický hollywodský styl, ale naprosto neklasický nehollywoodský obsah. Na čtyřicátá léta pořádná porce syrovosti. Je s podivem, že tak kritickou podívanou o post-válečných traumatech, na jakou jsme zvyklí spíš ze filmů 70. let, které reflektovaly válku ve Vietnamu, natočil Wyler už rok po skončení druhé světové. (03.01.2014)