Na Větrné hůrce

Nemám nic proti použití vlastní invence při zfilmovávání knih (naopak, lepší než otrocký převod), ale nesmí to probíhat stylem, jaký předvedly Wuthering Heights. Tzn. že se bez adekvátní náhrady vyhodí téměř všechny vedlejší zápletky a samotnou hlavní linii pozmění tak, že celý příběh téměř ztrácí smysl. Té obrovské lásce Heathcliffa a Cathy jsem nevěřila ani minutu, zvláště po její svatbě - kromě závěrečné scény (a to taky nepříliš) skutečně nebylo poznat, že by tihle dva byli "jedno tělo, jedna duše." Přispěli k tomu převážn typově velmi nepřesní herci, Laurence Olivier působí od začátku spíš jako moulovitý gentleman, po nějaké obroublosti či démoničnosti není ani stopy. Určitě bych ho neoznačila za ďábla v lidské podobě. Ve chvílích, kdy měl vyjádřit nějaké záporné pohnutí mysli (např. odpor, když se jej dotýká Isabela), nasadil pokaždé výraz duševně zaostalého člověka, kterému padá nalepené obočí. Merle Oberon je cukrová, svého chotě milující, panenka, žádná nespoutaná sobecká divoška, která se vdala jen pro lákavé pozlátko. Jediný moment, kdy mi Heathcliff a Cathy přišli jakž-takž uvěřitelní je krátký exkurs do jejich dětství, pak už je to jen horší. Vedlejší postavy na tom nejsou o mnoho lépe, ať už je to trapně střízlivý Hindley, s nábytkem splývající Edgar, nebo vypoulená Isabela. Všichni jen tak postávají (občas běží v záři zapadajícího slunce či v dešti) a nepřesvědčivě odříkávají své party. Hereckým výkonům odpovídá i prostředí - interiéry a zejména exteriéry jsou studiově nevěrohodné, od pohledu laciné a stejně, jako uřvaná a nepříjemná hudba, jen podporují můj negativní pocit z celých Wuthering Heights. (05.08.2007)

Jsou filmy, u kterých status klasiky nechápu, a tohle je jistě jeden z nich. Obecně se má za to, že se jedná o nejzdařilejší adaptaci románu Emily Brontë (viz obsah nebo zdejší komentáře), ale pokud to někdo tvrdí, četl vůbec tu knihu? Postavy, které v ní tolik milujeme, tady v podstatě chybí. Heathcliff je démon, zlý člověk, který by pro svou lásku (vášeň?) vyvraždil celý svět. Nikoli gentleman, co s pláčem opakuje u Cathyna smrtelného lože, jak moc ji miluje. ,,Heathcliffe, odnes mě k oknu! Chci naposledy vidět vřesoviště!" A do toho tklivé smyčce. Považuji to za zradu na fascinujícím románu - fascinujícím, protože temném, drsném, nesentimentálním... Zde všechny složky působí jedním směrem k co největšímu sentimentu - romantické lokace snímané idylickou kamerou, dojemná hudba i nesnesitelně vykulené oči Merle Oberon. ,,I am Heathcliff", klíčová věta celého díla, je pro mě větou niternou, bolestivou, zašeptanou. A ne vykřiknutou za úderu blesku jako když se zrodí Frankensteinovo monstrum. Poslední záběr, v němž duchové hrdinů odcházejí ruku v ruce do nebíčka už je pak jen třešničkou. Nevadí mi zas až tolik, že Wyler příběh zjednodušil, osekal, spoustu postav vyhodil. Ale dost mi vadí, že vrstevnatý román zploštil do příběhu "Cathy má ráda Lintona, ale když se zrovna v okolí objeví Heathcliff, má radši jeho". (20.08.2019)

Podobné ako v prípade o 31 rokov mladšej verzie známeho románu. Olivier je rovnako silný ako je tomu v prípade Daltona. Tu však dostávajú aj ostatné postavy svoj priestor. Mne sa páčili hlavne prevedenia v podaní Flory Robsonovej a Davida Nivena. Škoda ale, že jeho postava nedostala takmer žiadnu charizmu. Prerozprávanie je fajn, mysteriózny nádych si ale mohli odpustiť. (20.05.2020)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Knihu od Emily Brontë jsem nečetl, takže nemohu porovnávat s filmem a míru kvality adaptování předlohy. Wylerův snímek však dobře pracuje s atmosférou a až rozervanou romantikou se všemi vlastnostmi, resp. pocity a city, co s ní mohou souviset, např. láska, nenávist, lhostejnost a ve finále i láska až za hrob. Celkově mě však příběh neoslnil a nezískal si moji patřičnou pozornost. (28.11.2017)