Bílý šum

Zahodiť do luftu scénu havárky a následnú katastrofu nedávalo vôbec zmysel (a že musela byť nákladná). Záverečný taneček všetkých protagonistov v supermarkete je z kategórie WTF a ak mala byť kritikou konzumnosti, tak ako prosím... Vlastne celý názov filmu je pálkou do gebule, ktorý nedokážu vysvetliť ani tunajší rádoby filmoví "fajnšmekri". (02.03.2023)

Film, který se tváří, že chce být o všem, ale spíš je to o ničem. Samozřejmě, že tu padají všelijaká moudra, kterými by se člověk měl v životě řídít. Zároveň je to o dezinformacích a jejich přemíry, smrti té jediné nevyhnutelnosti v životě lidském a strachu z ní. Ale také je tu spousta absurdit, které také člověk zažívá. Celé je to ovšem nezáživné a ty neustálé kecy o všem možném mi za chvíli začaly jít na nervy. (17.01.2023)

Byl jsem nadšený, nic jsem nečekal, ale film mi způsobil proměnu krve i buněk. Jako by mne přenesl do jiné reality. Byl to skoro trip. Po skončení jsem se "pracně osvobozoval z čaromoci tohoto uměleckého díla". Ale méně emocionálně a víc analyticky: Je to opravdu Baumbach: zmraženě absurdní, stylizované dialogy, akademická satira, a zároveň je to v některých pasážích téměř Spielberg. Nejvíc na mne zapůsobila část odehrávající se po "toxické události", kde na povrch vyplavou úzkostné stavy Gretty Gerwing. Právě to, že se film vrátí po rozmáchle vystavěné akční pasáži ke komorní konverzačce považuju za výjimečné. Událost všechny lidské bytosti proměnila a dosud skryté tendence vyhrotila. Závěrečná píseň LCD Soundsystem a titulková sekvence je metaforou celého filmu: nejdřív naprosto boží, pak už "jen" moc dlouhé. (31.12.2022)

Baumbachovy nejlepší filmy se vyznačují dokonalou ekonomikou hereckého výrazu a jeho stylové inscenace. Jsou tak precizně seskládané, až se tato preciznost (alespoň pro mě) stává hlavní předností celého filmu a zastiňuje vše ostatní. White Noise je v tomto směru vůbec nejextrémnější Baumbachův film. Jedná se v podstatě o muzikál, v němž postavy nezpívají a kolektivní taneční číslo přichází až se závěrečnými titulky, nicméně s kteroukoli replikou se zde zachází jako se silně muzikálním, precizně rytmizovaným prvkem, který je v dokonalém souladu s těmi sousedními. Nečetl jsem DeLillovu předlohu, takže nevím, jak moc věrný film to je (ale prý hodně), nicméně mnohokrát si lze všimnout, že dialogy i monology se rýmují - ne vždy, ale dost často na to, aby bylo zjevné, že jde o koncepční pravidelnost. Hysteričnost a absurdita DeLillových románů je tak jiného rázu, než třeba v Cronenbergově Cosmopolis. Nabývá takřka hudebních rozměrů a působí spíše podprahově: je nám po celou dobu jasné, že "něco je jinak" případně "něco je špatně", ale těžko hned dokážeme říct přesně proč. Proč svět White Noise působí tak zvláštně, proč je tak zcizující a zároveň pohlcující (přistoupíme-li na jeho stylizaci). Zhruba od půlky jsem při sledování více méně přestal řešit, co přesně postavy říkají a už jsem se jen opájel jejich přednesem a mizanscénou (barvy!). Tohle je film, v němž bych se chtěl nimrat a analyzovat jej záběr po záběru, kdybych na to měl čas. White Noise je někde mezi Wesem Andersonem, Caraxovou Annette a Cronenbergovou Cosmopolis, ale zároveň nepřipomíná ani jedno. ______ Poznámka pod čarou: White Noise má kupodivu hodně společného s Eyes Wide Shut. V obou filmech jsou zcela zásadní barvy, nejen ve vztahu ke konkrétním postavám a motivům, ale také ve vztahu ke společnosti a konzumerismu. Vánoční světýlka na konci Kubrickova filmu příznačně ožívají v nákupním centru, kde Cruise a Kidmanová zdánlivě "procitají" ze zlého snu, ale ve skutečnosti v něm nadále setrvávají: hledají útěchu ve chrámu konzumu, kde mohou nadále procházet světem s "očima dokořán zavřenýma" a být loutkami všemocných neviditelných elit. Baumbachův film spojuje duhovou pestrobarevnost také s prostorem supermarketu, který také představuje jedinou zdánlivou jistotu moderních amerických rodin, do níž mohou unikat před nebezpečným, nepředvídatelným vnějším světem. V obou filmech navíc procházejí ústřední manželské páry krizí důvěry: žena mimo dohled manžela vstupuje do sexuálních dobrodružství s cizími muži (ať už skutečných nebo imaginárních) a zhrzení muži nejsou schopni se s tímto ohrožením plně vyrovnat. V obou filmech je jejich snovost podprahová neboli subliminální. Ano, White Noise je Baumbachův Eyes Wide Shut a dost možná jeho zatím vrcholné dílo (ukáže čas). (02.01.2023)

Netflix dal Baumbachovi 100 melounů, což se vizuálně projeví na retro automobilech v zácpách a havárii, jinak si režisér vystačí se svou obvyklou interiérovou konverzačkou, se kterými mu to vždycky šlo. Je to ale adaptace autora, kterému většina diváků nerozumí ani v předloze (jak už před lety zjistili tvůrci Cosmopolis), jakkoliv je jí film věrný a podle hodnocení to byl trochu drahý špás. Lidé hledající v nabídce VOD něco excentričtějšího a artového pravděpodobně budou spokojeni. (02.01.2023)