MFF Karlovy Vary v číslech ČSFD a očima agentů

V sobotu 6. července skončil 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. V rámci slavnostního zakončení byly samozřejmě rozdány festivalové ceny, a jak jsme zde psali, hlavní ocenění pro vítězný snímek Hlavní soutěže putovalo dokumentárnímu filmu Náhlý záblesk hlubších věcí Marka Cousinse, zatímco cenu soutěže Proxima získal film Cizinec. Jaké nejlíp oznámkované snímky by z obou soutěží však vzešly z hodnocení Vás, uživatelů ČSFD? Pokud se podíváme na Hlavní soutěž, nejlépe hodnoceným filmem je s výsledkem 86,8% vztahové norské drama Až na věky režisérky Liljy Ingolfsdottir, které na festivalu získalo několik vedlejších cen. Nejlépe hodnoceným filmem Soutěže Proxima je potom se 76,0% indické drama Druhá šance.

Letos jsme vám stejně jako v předchozích letech přinesli také speciální sekci, kde jste mohli naleznout a stále naleznete kompletní program festivalu i výběr recenzí k promítaným filmům. K tomu ve vedlejší záložce sekce naleznete taky recenze a deníčkové příspěvky šestice ČSFD agentů, kteří celých devět dnů karlovarského festivalu chodili ze sálu do sálu a psali o všem, co viděli. V součtu jich všech šest navštívilo celkem 156 projekcí. Kolik projekcí z programu stihl nakoukat každý agent a jaké největší filmové zážitky si z nich odnesl?

Azurose – Letos jsem navštívil 27 filmových projekcí. Jedničkou pro mě je určitě český snímek Vlny, který se sice drží klasické struktury, ale velice kvalitně vypráví dobový příběh prostřednictvím mladých hrdinů. Nejsilnější divácký zážitek jsem měl z filmu Substance, který byl bez pochyb nejzajímavějším počinem letošního ročníku. A nejvíce emocí ve mně probudilo francouzské drama Ty krávo! s prostým příběhem, ale neuvěřitelně citlivým vyprávěním.

Filmmaniak – Na festivalu jsem viděl celkem 34 filmů. Za nejlepší z nich považuji německé drama Umírání, právem oceněné na festivalu v Berlíně za nejlepší scénář. Na této mistrovské lekci v empatii mě zaujala komplexita, s níž byl vylíčen příběh členů jedné nesourodé rodiny, a stejně tak i bravurní režie a herecké výkony. Opomenuty by ale neměly být ani filmy V zemi našich bratrů, Jiný člověk, Žádná jiná země nebo Ještě nejsem, kým chci být, které byly také skvělé. Zároveň se těším, až znovu uvidím Substanci nebo dokument Zachycení a stejně tak i české filmy Vlny a Mord.

Goldbeater – V rámci letošního ročníku jsem zvládl absolvovat 27 filmových projekcí a jeden KVIFF Talk (s mistrem Soderberghem). Když nepočítám pětihvězdičkové klasiky jako Paříž, Texas a Po zavírací době, které jsem si musel dát na plátně opakovaně, zaujaly mě nejvíc tuzemský Mord, který přinesl nejautentičtější a možná i nejvtipnější podívanou, tajuplný Jiný člověk, jenž byl naopak horskou dráhou napříč žánry i náladami, a na první příčku musím hodit šílenou Substanci, málokdy se totiž ve Varech stává, že by diváci tleskali i v průběhu samotné projekce a ne jenom po jejím skončení. A tady se v závěrečné půlhodině tleskalo mohutně!

Kajas – Letos jsem na KVIFFu zvládla 25 projekcí a nejvíc na mě zapůsobily dva filmy. Vlny režiséra Jiřího Mádla si ode mě jako jediné vysloužily 5 hvězdiček. Je to perfektně natočený a napínavý dobový velkofilm, který se vyrovná zahraniční produkci. A zmínit musím také klenot z Cannes: Substanci se skvělou Demi Moore, ale hlavně s uhrančivou Margaret Qualley. Tuhle neskutečně vtahující podívanou doporučuji každému, kdo snese trochu víc audiovizuální brutality.

NIRO – Tak vám ani nevím, kolik jsem viděl filmů... buď 19, nebo 91. A mám počítat i ty tři, na kterých jsem usnul? Devět dní festivalu je hodně a některé z viděných filmů už v mém mozku vypadají jako rozšlápnutý gumový medvídek. Ale rozhodně ne ty dva po sobě jdoucí, které mi udělaly největší radost, protože přinesly duo moc dobrých tuzemských filmů – Mord a Vlny. To se mi nestává často.

Stanislaus – Viděl jsem dohromady 24 filmů (ve 23 případech šlo o celovečerní kousky). Bronzovou medaili uděluji českému snímku Mord, který humorně mrazivým způsobem vzdal poctu československé nové vlně. Na druhé místo usazuji Substanci, která je krvavou, černohumornou, ale ve své substanci smutnou satirou na ageismus a kult ženské krásy. Nejvíce mě zaujal koprodukční film V zemi našich bratrů, který mě na základě třech silných, jímavých, ale nijak podbízivých kapitol ze života Afghánců žijících v Íránu přesvědčil o tom, jak moc dobře se na tom v srdci Evropy máme.

Celý přehled recenzí agentů a jejich deníčkových příspěvků ohledně letošního ročníku karlovarského festivalu naleznete stále v této zvláštní sekci. A pokud jste výše zmíněné snímky nestihli ve Varech, budete mít šanci některé z nich dohnat ještě od 8. do 14. července v pražských kinech Aero, Světozor a Přítomnost a v brněnském Scalním letňáku v rámci přehlídky Šary Vary – oficiálních ozvěnách 58. MFF Karlovy Vary. Pár z těchto filmů samozřejmě v pozdější době dorazí i do širší kinodistribuce. Těšíme se na viděnou u KVIFFu s číslovkou 59, který se uskuteční ve dnech 4. až 12. července 2025. Tak zase za rok ve Varech!