Jiří Středa

Život Jiřího Středy by stačil na několik životů, jeho energie jako by byla nevyčerpatelná, jeho aktivity a šíře jeho zájmů dech beroucí. A všechno to jako by mělo jednoho společného jmenovatele – jeho nepřehlédnutelnou osobnost a lásku k loutkovému divadlu. 

Projít se zastávkami jeho života je jako projít se moderními dějinami českého loutkového divadla.
Upsal se mu už jako mladík a láska k tomuto zvláštnímu druhu divadla ho přivedla také mezi první posluchače a absolventy loutkářské katedry.
S řadou svých generačních druhů, se kterými se seznámil právě zde, pak prožil nejrůznější peripetie svého bohatého a naplno žitého života.
Dá se bez nadsázky říci, že to byl právě on, kdo patřil mezi mladé revoltující umělce, kteří v nelehkých padesátých letech otevírali cestu moderní podobě tohoto zvláštního divadelního umění.

Byl při tom, když se formoval světový divadelní fenomén – černé divadlo.
Jako herec, režisér či autor prošel snad všemi českými, tehdy čerstvě založenými profesionálními loutkovými divadly, svou výraznou stopu zanechal jako režisér a dramaturg i v divadle dvou světově proslulých protagonistů – Spejbla a Hurvínka.

Šťastnou ruku měl od počátku i jako autor – jeho „Pohádky pana Pohádky“ hrála celá řada profesionálních i amatérských divadel u nás i v zahraničí, jeho další hry a divadelní adaptace řady známých dětských knížek ( za všechny jmenujme „Aničku Skřítka a Slaměného Huberta“ či libreto podle Trnkovy „Zahradu)“ jsou na repertoáru loutkových divadel dodnes.

Do plejády jeho činností, do kterých se vrhal vždycky s neutuchajícím zájmem a téměř neuvěřitelným sebezničujícím nasazením a perfekcionismem patřila i činnost organizátorská. Ta se projevila nejen v překvapení, které všem uchystal (už zdaleka ne jako mladík) otevřením naší nejmladší profesionální loutkové scény – Divadla rozmanitostí v Mostě, které doslova vydupal ze země, ale i v grandiózním projektu, kterým byla výstava českých loutek na Pražské Hradě spojená se 100. výročím narození Erika Kolára. Díky jemu se zde tehdy sešla vlastně celá loutkářská obec a tato přehlídka českého loutkářství byla a dodnes je pro všechny zúčastněné nezapomenutelným zážitkem.

Výjimečná i byla jeho práce jako historika českého loutkového divadla. Z nápadu na seriál pojednávající o divadlech, kterými prošel, se zrodily cenné a dokumentačně výjimečné dějiny moderního českého loutkového divadla, které v průběhu téměř několika ročníků publikoval na pokračování na stránkách časopisu Loutkář.

V posledních letech ke všem svým profesím přidal i práci pedagogickou, k níž byl ostatně mimořádně disponován. Objevování, nacházení, předávání zkušeností, sdílení objeveného – to byly hnací motory jeho činnosti ve Vyšší odborné herecké škole, jejímuž loutkářskému oddělení dal duši a vtiskl řád. Z jeho zkušeností se mohli v nedávné době těšit i amatérští loutkáři – jako by si s nimi zavzpomínal na své začátky a s nakažlivou a pro něj příznačnou chutí do práce je zasvěcoval do tajů a záludností loutkářského řemesla v Praze i na Loutkářské Chrudimi.. Před prázdninami dokončil dílo, na které se dlouho připravoval – fiktivní román v němž sledoval životní pouť Erika Kolára. Pracoval na něm téměř bez oddechu dva roky s úsilím a soustředěností sobě vlastní. Kdo měl možnost tento text číst, našel v něm mnoho zajímavého nejen o osobnosti hlavního hrdiny, ale mohl se dovědět hodně i o autorově vlastním smyslu pro humor, mohl ocenit jeho schopnost napsat břitký dialog i plasticky vykreslit charaktery a dobovou atmosféru.

Životní cesta Jiřího Středy skončila 27.října, na tu další – dalekou se vydal za svým milovaným učitelem. Při těchto smutných ohlédnutích se většinou říká: „bude nám chybět“, ale Jiří Středa nám všem, kteří jsme ho znali, chybí už teď.

Jeho poslední vzkaz patřil loutkářům: „ Řekni jim, že až se potkají s opravdovou loutkou a naučí-li se ji ovládat, pak se silným textem nemusí mít o loutkové divadlo obavy!“.

Odešel s ním kus moderního českého loutkového divadla a jedna z klíčových osobností její historie.