Pasifae

Boží Bartoška, andělsky bezelstný Trojan, svatě trpělivá Issová, ďábelsky hláškující Dvořák, pomáhající svatí a hřešící smrtelníci v příběhu s potenciálem prolomit brány pekelné, do kterých vlezla polistopadová pohádka. Jen tak dál.

Nemám ráda sladké, čokoládě se vyhýbám jak Paroubek fitcentru, ale po tomhle jsem zjistila, že stojím u stromku a náměsíčně otrhávám poslední zbytky konfekce. Dahle, Dahle, tys mi zase jednou dal!

Jak popsat ten drásavý pocit nevolnosti a děsu tenkrát v kině? Tak nedobře se mi znovu udělalo až při jednom stanování u Slapů, když děti přiletěly s rozzářenýma očima: "Mami, pod dřívím bydlí taková veliká myšička a papá sušenky z ruky!"

Těžko bylo na cvičišti, peklo bylo na bojišti a o tom, co přijde poté, se už žádné úsloví neodvažuje mluvit, tak za něj mluvím a pokládám otázky aspoň já: existuje morbidnější paradox než ten, že se o hnusné události a jejím dopadu točí pětihvězdičkové filmy, a proč, když jsme se naučili létat jako ptáci a plavat jako ryby, jsme se ještě pořád nenaučili žít jako lidi?

Přeslazené okamžiky a dialogy? Nejspíš jo. A co jiného je život než nejpokleslejší brak, nejnevkusnější kýč a nepřetržitá řada oslími můstky spojených nejneuvěřitelnějších náhod, za jaké by obecenstvo vypískalo i scénáristu venezuelského seriálu? Jediný rozdíl mezi Pánem přílivu a realitou vidím v tom, že na chlapy jako Nick Nolte narazíte vzácněji než na garnáta v kanále a na lásku jak trám jakbysmet. Tak si jich važme a litujme každého, kdo nikdy v životě nevyslovil ty přeslazené, kýčovité a patetické věty a nemyslel je smrtelně vážně.

Golfista má recht. Aspoň na ocenění některých filmů jsme my staří psi dobří.

Můj nejdražší včera navrhl, že bychom si mohli něco pustit. Já jsem navrhla jemu, že bych mu mohla pustit žilou. Můj návrh nenašel příznivou půdu, tak jsem vzala zavděk druhou nejlepší možností a koukla se asi po šedesáté třetí, jak kníže Alexej ukončil s abrhámovskou noblesou zatuchlé časy na zámečku Kratochvíle a Menzelův film symbolicky ukončil jedny už v okamžiku zrození staré a nezlaté časy. Spolu s Čapkem pro mě nejhezčí Abrhámova role a nostalgie jako řemen, ale pevně doufám, že i tady jako všude jinde platí, že když něco končí, zároveň něco začíná.

Z rozhovoru s Matějem Stropnickým jsem měla dojem, že ten kluk má možná i něco v hlavě, z jeho hereckého výkonu mám pocit, že měl pouze v hlavě. Každopádně bych od novináře a politika čekala vypracovanější herectví. Co má v hlavě Sandra Lehnertová a její Jarmila, to se tipovalo ještě hůř, každopádně nad tím, co má v podprsence, váhat divák nemusí, protože je mu to cpáno pod nos neustále. Pánové to možná ocení, ale já tohle zprznění nejkrásnější básně, kterou znám, ocením pouze hvězdičkou pro Třísku a Kukuru (I když český mlynář časů dávno minulých s irským vlkodavem? Ta globalizace sahá fakt hluboko...), ale rozhodně ne za tu kýčovitou reklamu na krásný a blízký kus světa, jehož půvab umí moje dcera svými fotkami a malbami zvěčnit o poznání líp. P.S. Mácha se v hrobě neobrací, ale přímo válí. Smíchy nad tím, jak se mu opět podařilo nakopat establishment do zadku.

Otřesné po všech stránkách. Kromě té filmové.

Na filmu je sice dneska nejvíc hororové to, že jsem ho poprvé viděla v roce 1979, ale jinak všechna čest, funguje pořád skvěle. Daphne du Maurier a Hitchcock šli vždycky dohromady.