Lucretius

Zhruba někde do poloviny to bylo až neuvěřitelně chytlavé. Rozhodně na tom měla velký podíl Helina hlavní postava, autismus nikdy nebyl tak cool a sexy. Ale celkově se vlastně člověku nějak ani nechce přemýšlet z čeho ona chytlavost plyne. Působilo to trochu jako důsledek relativně křehkého vybalancování mnoha složek. Od poloviny se kouzlo série do určité míry vytratí. Imho částečně tím, jak si na seriál člověk zvykne a přestane ho brát jako vytržení z žánru a částečně dějem, kdy celé snažení začne působit trochu repetitivně a vystanou problémy, jako je třeba nedostatečná ukotvenost v prostoru. Zároveň člověk ví, že do rozuzlení je ještě daleko. To je též moment, kdy jsem začal hádat vraha, což je nejen známka nudy, ale lze na tom i ilustrovat jeden z problémů seriálu - a to, že to může být kdokoliv. Tvůrci by mohli ke komukoliv domyslet nějaké vysvětlení a zapadlo by to bez problémů do děje, nelze se tedy bavit vyvozováním z již poskytnutých informací. Ale celkově, i v nejslabších momentech je to pořád silně nadprůměrá zábava.

El ministerio del tiempo samotné je seriálem z jiné doby, který jakoby by zrovna vypadl z devadesátek a z vysoka kašle na současné trendy (pseudorealističnost, metaroviny). Vůbec se nezdržuje předstíráním, že cestování časem je nějak realistické a bere si jej čistě jako scénáristický nástroj pro stavění žánrových dobrodružných příběhů. Pocitově bych jej asi přirovnal k seriálové Mission Impossible (na kterou v jednom díle i odkazuje). Bere se ne úplně vážně a s humorem, přičemž tvůrci jej v tom co chtějí dělat berou naopak naprosto vážně a poctivě, s neuvěřitelnou pečlivostí a citem pro detail. Byť děj jako celek vzhledem k cestování časem nedává smysl a je na úplné hraně toho co je ještě akceptovatelné jako rámec dobrodružného příběhu, "lokálně", v emocích, jednotlivých rozhodnutích hrdinů díky zmíněné poctivosti dokáže vtáhnout, být vážný a vytvářet působivé dramatické situace. Oceňuju taky hravost seriálu, jeden díl je třeba celý stavěn jako pocta Hitchcockovi. Potěší i názorová rovina (které se prostě v vzhledem k tématů nelze vyhnout), kde se tvůrci nebojí se vyjádřit co si myslí, ale zároveň nemají potřebu vést kulturní války, nejblíž bych ji popsal jako devadesátkového liberála - což je mi osobně sympatické :) Seriál je také výpovědí o španělské mentalitě, což je pro člověka který se jinak o španělsko nezajímá určitě zajímavé. Obsahově jsou jednotlivé epizody zábavné výlety za osobnostmi do minulosti, jako vedlejší produkt divák získá poměrně slušný přehled o španělské historii. K mírným negativům, podle mě, hlavní postava, byť napsaná dobře, časem začne přesahovat herecké možnosti Rodolfa Sancha a přestane ho i viditelně bavit. Po první sérii je nahrazen Hugem Silvou, který je herecky lepší, ale má limit v postavě samotné, která ze začátku působí jako náhražka. Role přestane později bavit i Auru Garrido, ale i s tím se tvůrci relativně dobře vypořádají. Nad seriálem neustále visí hrozba překombinovanosti, tu si díky naivnímu rámci nemůže dovolit (pokud nejsou úplně jasné pravidla, nelze stavět příliš vysoko). Po většinu dílů se jí vyhýbá, jen v závěru ho trochu dožene. Každopádně, celkově vynikající a osvěžující dílo, 4 - 5 (zmíněné hodnocení i komentář se vztahuje k sérii 1-3, 4 vznikala pozděj, je zcela rozbitá a silně doporučuju se ji vyhnout)

Na Parkovi se mi líbí, že jeho práce je z pravidla poctivá, jeho díla mají bytelné, funkční vypravěčské jádro. Na to si pak může dovolit nabalovat experimenty s výslednou formou, možná ne vždy ideální, ale ve výsledku zábavné. Sympatizant nezvykle spojuje komedii s dramatem kdy obě tyto roviny fungují a překvapivě se nebijí. Dynamickou režií podaný vážně myšlený příběh špiona seriál táhne, do toho se čas od času vypálí naprosto odzbrojující joke, který ale dramatickou působivost celku nijak nepodrývá. Nenapadlo by mě, že to lze takhle spojit, ale, no to je přesně Park Chan-wook. Postavy jsou stylizované na hraně karikatur, ovšem uvnitř opravdové, reálně myšlené a komunikující s divákem u kterého se nebojí předpokládat rozhled. Jedna třeba prohodí "Je to věc diskurzu, ukradli nám pojem svobody." což je jasná, netriviální úvaha, kterou by generál na republikánské párty mohl mít (byť samozřejmě problematická a divák s ní zjevně nemá souhlasit). To je až mentálně hojivý kontrast k většině současné na efekt hrající "quality TV" od Netflixu a spol., kde se naopak vzbuzuje dojem realističnosti, ale cokoli co přesahuje číkoliv obzor jsou jen namalované kulisy (viz nesmyslné vzorečky na tabulích na záběrech z univerzit, či když se někde nedejbože začne blouznit o fyzice, či filozofii). Děj Sypmatizanta poskytuje vhled do vietnamské komunity a perspektivy, a i když nevím jak moc stylizovaný, pořád přesahující co jsem si o ní v reálu dokázal představit, takže obohacující. Škoda pak, že Park režíroval jen první tři epizody. Jeho absence je nejvíc vidět v šestém dílu, který, byť rozhodně koukatelný, šlo určitě zrežírovat kreativněji. Na identitárním pohledu je zjevný současný vliv, respektive, v žádném případě nezpochybňuju tehdejší rasismus, ale ti lidé se podle mě o tom tahle nebavili. Rozhodnutí s Downeym je imho spíš manýra, která se vzhledem k impozatnímu celku dá lehce překousnout. Sympatizant je výjimečný seriál, lze jej brát vážně, rozesměje, ukáže něco co člověk nezná, kvalitativně je jinde než většina konkurence a rozhodně tady nemá co dělat v modré barvě.