TheDarKnig

Flashpoint Snyderverse edice. Prvně bych asi zmínil neskutečně katastrofální CGI, které je opravdu pro takto ambiciózní blockbuster a velkou filmovou událost naprostou ostudou. Jasně, tohle není první případ tohohle problému v Hollywoodu. Tahle nepříjemná postupná degradace vizuální stránky mnoha filmů je opravdu nepříjemná a dnes už letitá věc, a snad se to dříve nebo později podaří nějakým způsobem vyřešit. Stejně jako to extrémní nafukování rozpočtů. Problém je, že hnusný vizuál za téměř úplné absence jiných pozitivních aspektů funguje u tohohle vskutku smutného závěru kdysi slibně nastartovaného universa jako poslední hřebík do rakve. Film posílají do podprůměru nejvýraznějším způsobem asi dvě věci. Překombinovaný a zároveň zjednodušený děj, který si bere z „předlohy“ určité základní linky a nějaké zvraty a ikonické momenty, ale takto chybí z velké míry právě to, co dělalo Flashpoint tak osudovým a skvělým. Silnější provázanost s celým vesmírem a dopad na něj. Stejně jako mnohem komplexnější zaměření na celý tento alternativní svět. To by ale možná nevadilo až tak moc, kdyby teda fungovala aspoň ta osobnější zápletka, která celý problém odstartovala. Tedy přání Barryho Allena zvrátit zásadní tragédii jeho života. Jenže ne, tím, jak Snyderverse/DCEU/Warner přistupovali k adaptacím jako sloni v porcelánu a prostě v mnoha případech skákali k příběhům, které pro efektivní odvyprávění potřebovaly nejprve postavit nějaké základy, trochu ten vesmír vybudovat, dát prostor a potřebný vývoj postavám, tak to muselo dopadnout většinou tak, jak to i dopadlo. Guláš, mišmaš nějakého rádoby origin příběhu s šíleně emočně vyprázdněným a tragicky nevyužitým konceptem, který nikdy při takovémto přístupu a rozložení figurek vlastně neměl šanci. Šanci ale určitě měla zmíněná cesta Barryho Allena tímto „očistcem“. Jen kdyby se tady sešel talentovanější tvůrčí tým. Nesešel, a nakonec z toho byl žel jen očistec pro diváka. Nechci být zlý, ale i vzhledem k tomu, co se z Ezry Millera vyklubalo v reálném životě, asi nemusím být ani nějak extra diplomatický a opatrně našlapovat kolem toho druhého největšího problému. Prostě podle mě byl výběr tohoto herce do role Flashe jeden z nejhorších miscastů co jsem kdy zažil (v rámci větších filmů/franšíz. Vedle tohohle naprosto nesympatického, trapného, do role se extrémně nehodícího, a navíc podivného člověka je např. taková Bella Ramsey v TLOU naprosté zlatíčko a pohodová sympaťačka. Takže je asi jasné, že šance, že na mě Ezra bude fungovat zrovna ve Flashpointu, zásadním příběhu Barryho Allena, kde by měl vzbuzovat jeho příběh největší sympatie, empatii a emoce, byla minimální. Ale vlastně, myslím, že v jedné scéně se mu to jakžtakž povedlo, tak aspoň něco. Ovšem to, že se rozhodli hlavní zápletku filmu postavit na SPOILER jeho úžasně „humorných“ interakcích se sebou samým, byl vskutku nápad za milión. Konec SPOILERU Tohle jednoduše fakt bolelo. A nemohlo nikterak fungovat. Proč teda dávám stejně dvě hvězdy? Nu, film stále měl určité i když nízké produkční hodnoty a docela slušnou závěrečnou bitvu, pár (překvapivě) obstojných vtípků a na omezeném prostoru a naneštěstí v rámci takto slabého filmu docela sympatické první filmové představení jisté Sestřenice pro 21. století, a to navíc v docela zábavně ironickém zvratu na divácká očekávání. Toť jedna hvězda. Druhá hvězda patří zase jednou té možná trochu levné, ale na mě stále fungující pasti nostalgie a fanservisu. Jejíž využití tady hrálo podstatnou roli. Část filmu s REDACTED, kdy našel Flash podstatně zajímavější protiklad a musel se kvůli tomu začít chovat trochu jinak, prostě opravdu pomohla celému vyznění a náladě a rozhodně pomohla s aspoň malým vylepšením celkových dojmů. Ale stále ani teda nepřišel příběh s ničím extra skvělým ani nezařadil nějakou úžasnou rychlost, takže nemůžu říct, že by druhá polovina film vykoupila. I přes tu snahu o opravdu bombastické finále… protože snaha rozhodně byla, ale nakonec to působilo jen něco, co jsem už tak nějak kdesi, (…hm, že by v samotném Snyderverse?), viděl. A odehrávalo se to navíc na strašně nudné lokaci. Prostě příliš pozdě a stejně příliš málo. Takové poslední smutné zakňučení DCEU. Několik příjemných zážitků mi ale tento vesmír přece jen během těch deseti let své existence poskytl, tak za to díky (MoS, Aquaman, Wonder Woman, Gunnova Suicide Squad). 3,5/10

Po velkou část stopáže režijně vyzrálý a vypravěčsky velmi hravý a chytrý film někde na pomezí drsného thrilleru a hororu, který ale naneštěstí po vyložení všech karet na stůl ztratí velkou část svého omamného kouzla a člověk zjistí, že byl vlastně po celou dobu do značné míry prakticky "pod vlivem" zvoleného přístupu a formální stránky a zas tak a speciální posvícení to nebylo, v závěru navíc i docela hloupé a s typickými bolístkami mnoha takovýchto filmů. Plus mě taky zklamalo nevyužití jednoho nadhozeného mystéria, což mohlo pomoct s faktorem zábavnosti a s přehlídnutím ostatních problémů. Nicméně, to nemění nic na tom, že je přesto Strange Darling rozhodně dost povedenou a unikátně provedenou hříčkou na divácká očekávání, má dokonce určitý zajímavý přesah do tíživých otázek naší společnosti, což by vlastně člověk u tohoto typu filmu ani moc nečekal, v rámci svého přístupu k vyprávění pracuje hodně pěkně s atmosférou a celkovou, znepokojivě výraznou a náladotvornou vizuální estetikou a samozřejmě, v neposlední řadě má přímo excelentní herce v hlavních rolích, bez jejichž velmi intenzivních hereckých výkonů (zejména v určitých, hodně nepříjemných momentech) by film vůbec nefungoval. Hlavně Willa Fitzgerald mě tady překvapila velmi příjemně, (nejen) zásadní části své role zahrála velmi realisticky. Ale i pro mě vlastně víceméně úplně neznámý Kyle Gallner příliš nezaostával. Škoda jen, že obsah byl prostě zcela podřízen formě, a ještě se nějakým způsobem nevybrousil. Na silné tři to ale je bez problémů. 6,6/10 

Velmi povedené a sympatické představení světa DnD, které naneštěstí bylo nasazeno do kin bijáků ve špatnou dobu nebo prostě možná jen sdílelo prokletí mnoha dalších, mnohem průměrnějších fantasy bijáků, a tak divácky propadlo. A je to opravdu věčná škoda. Protože fantasy žánr by zejména v kinech (ale i mimo ně) potřeboval nějakou výraznější renesanci jako sůl. Nebo, abych byl teda přesnější, něco takového by určitě vedlo k splnění mých několika velkých přání, ačkoliv ano, jsem si vědom toho, že možnost zklamání a špatného přístupu k materiálu by samozřejmě zůstávala vždy hrozbou. S tím, jak riskantní investice ale fantasy (a vlastně do jisté míry i velké sci-fi) je a jak se Hollywoodu znovu a znovu potvrzuje, že lidi do kin přiláká stále nejčastěji čtvrtá verze ověřené klasiky, animák nebo superhrdinský flák, na nějakou evoluci a renesanci si asi ještě budu muset počkat. Ale abych se teda vyjádřil k filmu. Film je opravdu excelentní v tom, jak kombinuje ve své zápletce veškeré dějové kličky, zvraty, chování postav, akční momenty, interakce mezi hrdiny takovým způsobem, že to působí zároveň zcela přirozeně, má to humor, emoce, drama, energii, a přitom téměř u všeho každý, kdo někdy měl nějaké zkušenosti s RPG, resp. DnD hrami, může vypozorovat láskyplné a uctivé pomrkávání na pravidla a tradiční herní mechanismy. Ale ani jednou to nevytrhne člověka z pohlcení a imerze, tedy třeba nikdo, kdo s hraním těchto her nemá žádné zkušenosti si neřekne, že tady působí něco uměle, že má pocit, že se dívá na někoho, jak něco hraje místo aby sledoval samostatně stojící a funkční fantasy příběh se silnými postavami, které přes určitou odlehčenost a výbornou komediální stránku vyprávění mají svoje jasně definované a skvěle zpracované charakterové oblouky s dostatkem dramatu a vývoje. Mimochodem, to, jak dobře film pracuje s humorem, aniž by přitom klesal k nějaké sebeparodii nebo dneska kvůli jisté franšíze možná až příliš rozšířenému, a proto už dost otravnému poškozování dramatu nějakým vtipem při každé vážné scéně, je taky další velké plus. Nakonec se (ano, znovu, jak překvapivé) ukazuje, že i když je zápletka relativně jednoduchá, dokud není úplně hloupá a postavy mají mezi sebou parádní chemii a jsou veskrze sympatické, nic moc dalšího nepotřebuju. Jen asi to není tak jednoduché, jak se zdá. A většina diváků asi potřebuje opravdu vidět spíše něco známého než něco kvalitního. Co se dá dělat. Každopádně, tak či tak jsem rád, že i v současném Hollywoodu, a i v žánru fantasy mohou i dneska ještě vznikat takto extrémně příjemné a naprosto sympatické, dobře zahrané, napsané a produkčně krásně velkolepé filmy. Snad jen ten tržební neúspěch nebyl v tomto kontextu posledním hřebíčkem do rakve. V takovém případě zbyde jen jediná možná akce. Pokusit se o dobrý vrh kostky a jít do nekromancie. 8/10 

Návrat slepého superhrdiny a jeho první zářez v MCU nedosáhl kvalit předchozích sezon, ale musím ocenit to, že se tady tvůrci pokusili o trochu jiný přístup k látce. Jenže, jakkoliv to mohu a chci ocenit, tento experiment jim vyšel opravdu jen tak na půl. Proč? Protože při této snaze nedokázali správně vybalancovat tradiční a docela jednoduchý superhrdinský konflikt s komplexnější tématikou, která měla tvořit tu přidanou hodnotu série – tj. New Yorkem jako paralelou k USA, pohledem na problematiku justice, policie, vlády a co se může stát, když se všechno začne rozpadat pod tlakem korupce, zlovůle a gangsterů s charismatem a koncepty ambiciózních řešení všech vašich problémů. Naneštěstí, možná i kvůli tomu, že Born Again oproti Netflix sezonám přistoupil na současný čím dál častější model kratších a kratších sérií, a místo 13 epizod se musel příběh vlézt jen do devíti, se s těmito motivy a tématy pracovalo velmi amatérsky, nepříliš realisticky, a hlavně strašně uspěchaně. I když mám podezření, že lepší scénář by dokázal vykřesat efektivní a efektní komiksovou jízdu, která by přirozeně, s určitým klasickým melodramatem, ale přesto funkčně a povedeně předala divákovi všechny myšlenky a zároveň i zcela souvisle a bezproblémově provázala tematický přesah s cool superhrdinskými momenty. Jak jsem to už viděl párkrát na jiných místech. Tady naneštěstí působilo prakticky vše jen jako velmi bezpečný průměr až maximálně mírný nadprůměr, což je opravdu docela smutné vzhledem k potenciálu a zřetelným ambicím. Ani dialogy mezi hlavními aktéry ve většině případů neměly tu správnou komiksovou osudovost a působily mnohdy hrozně roztěkaně, nudně a papírově. Děj se tak potácel mezi suchými proklamacemi a vypjatými dialogy, které moc vypjaté nebyly, osobním dramatem, který skoro nikdy nefungoval a občas byl přímo hloupý a hrozně málo využitými superhrdinskými proprietami. A když už konečně došlo i na ně (a že jich opravdu moc nebylo), byly o úroveň až dvě horší než by člověk při takovéto struktuře a při tomto hrdinovi, v kontextu předchozí historie, čekal. Závěr měl být velkolepý a nečekaný, místo toho působil jen velmi chaoticky, rozpačitě a svým způsobem hrozně samoúčelně. Obecně, to, jak slabě se tady pracovalo se záporáky, do takové míry, že nepomáhalo ani jejich přirozené charisma nebo zrůdnost, a jak průměrnou choreografii měla zdejší akce (o tom hrozném CGI, co docela spolehlivě zkazilo dojem z té jedné, lepší akční scény ani nemluvě), byl vskutku asi největší šok. Fakt nechápu, jak se jim tady podařilo do průměru poslat tolik věcí včetně těch úplně základních. Jak nedokázali (i když nějaké výjimky by se našly, viz níže) vytvořit uspokojivé, soudržné drama a pracovat dobře s vývojem postav. Snad mnohé problémy nebudou pokračovat i v druhé sezoně, která působí relativně zajímavě a znovu ambiciózně, ale pokud nedojde alespoň ke zlepšení kvalit scénáře, zase to bude jen průměrná jednohubka, na kterou zapomenu maximálně do týdne. Dívám se, že jsem prakticky celý komentář vypisoval jen negativa, nějaká pozitiva by se určitě našla taky. Např. přes svou naivitu a uspěchanost byl celý soudní arc s jistým samozvaným ochráncem, obviněným z vraždy, stále docela příjemný a hodně dojemný, se skvělým výkonem herce v roli ústředního hrdiny (Čest jeho památce). Ani ostatní herci v hlavních rolích nebyli nijak pozadu a vlastně asi hlavně díky nim bylo sledování Born Again po celou dobu zcela snesitelné a pohodlné. I když třeba repliky a dialogy z jejich úst nebyly zrovna moc dotažené, dokázali mi je aspoň někdy prodat svým talentem a charismatem. Možná ty sympatie k nim a pocit známosti jsou i důvody, proč jsem celou dobu trochu nadhodnocoval. Teda to a fakt, že k superhrdinům mám obecně blízký vztah a mám tendenci být (třeba v rámci MCU) ještě o něco mírnější, než jsem normálně. Nejvíc překvapený jsem ale byl, že se mi paradoxně v kontextu všech těch výtek, které jsem měl k hlouposti, nedostatečné provázanosti, naivitě scénáře a chybějící stopáži, líbila samostatně stojící zábavná epizoda týdne jak ze starých dobrých seriálových klasik. Kde nešlo o nic velkého, ale prostě jen o jeden vedlejší, nečekaný úkol, do kterého se hrdina zapletl. Bylo to pitomé, bylo to docela přepálené, bylo to béčkové. S milým cameem, badass právníkem, jednou fakt cool hláškou a uspokojivým zúčtováním v závěru. Prostě super oddechovka. Hlavně v kontextu přehnaně vážného a dospěle a podnětně se tvářícího příběhu, který naneštěstí tohle vyznění nedokázal prodat, protože chyběla kvalita scénáře, kvalita podání. 6,5/10 

První sezona. Návrat slepého superhrdiny a jeho první zářez v MCU nedosáhl naneštěstí kvalit předchozích sezon, ale alespoň jednu věc musím na začátek ocenit. A to, že se tady tvůrci pokusili o trochu jiný přístup k látce. Jenže, jakkoliv to mohu a chci ocenit, tento experiment jim vyšel opravdu jen tak na půl. Proč? Protože při této snaze nedokázali správně vybalancovat tradiční a docela jednoduchý superhrdinský konflikt s komplexnější tématikou, která měla tvořit tu přidanou hodnotu série – tj. New Yorkem jako paralelou k USA, pohledem na problematiku justice, policie, vlády a co se může stát, když se všechno začne rozpadat pod tlakem korupce, zlovůle a gangsterů s charismatem a koncepty ambiciózních řešení všech vašich problémů. Naneštěstí, možná i kvůli tomu, že Born Again oproti Netflix sezonám přistoupil na současný čím dál častější model kratších a kratších sérií, a místo 13 epizod se musel příběh vlézt jen do devíti, se s těmito motivy a tématy pracovalo velmi amatérsky, nepříliš realisticky, a hlavně strašně uspěchaně. I když mám podezření, že lepší scénář by dokázal vykřesat efektivní a efektní komiksovou jízdu, která by přirozeně, s určitým klasickým melodramatem, ale přesto funkčně a povedeně předala divákovi všechny myšlenky a zároveň i zcela souvisle a bezproblémově provázala tematický přesah s cool komiksovými hrdinskými momenty. Jak jsem to už viděl párkrát na jiných místech. Tady naneštěstí působilo prakticky vše jen jako velmi bezpečný průměr až maximálně mírný nadprůměr, což je opravdu docela smutné vzhledem k potenciálu a zřetelným ambicím. Ani dialogy mezi hlavními aktéry ve většině případů neměly tu správnou komiksovou osudovost a působily mnohdy hrozně roztěkaně, nudně a papírově. Děj se tak potácel mezi suchými proklamacemi a vypjatými dialogy, které moc vypjaté nebyly, osobním dramatem, který skoro nikdy nefungoval a občas byl přímo hloupý a hrozně málo využitými superhrdinskými proprietami. A když už konečně došlo i na ně (a že jich opravdu moc nebylo), byly o úroveň až dvě horší než by člověk při takovéto struktuře a při tomto hrdinovi, v kontextu předchozí historie, čekal. Závěr měl být velkolepý a nečekaný, místo toho působil jen velmi chaoticky, rozpačitě a svým způsobem hrozně samoúčelně. Obecně, to, jak slabě se tady pracovalo se záporáky, do takové míry, že nepomáhalo ani jejich přirozené charisma nebo zrůdnost, a jak průměrnou choreografii měla zdejší akce (o tom hrozném CGI, co docela spolehlivě zkazilo dojem z té jedné, lepší akční scény ani nemluvě), byl vskutku asi největší šok. Fakt nechápu, jak se jim tady podařilo do průměru poslat tolik věcí včetně těch úplně základních. Jak nedokázali (i když nějaké výjimky by se našly, viz níže) vytvořit uspokojivé, soudržné drama a pracovat dobře s vývojem postav. Snad mnohé problémy nebudou pokračovat i v druhé sezoně, která působí relativně zajímavě a znovu ambiciózně, ale pokud nedojde alespoň ke zlepšení kvalit scénáře, zase to bude jen průměrná jednohubka, na kterou zapomenu maximálně do týdne. Dívám se, že jsem prakticky celý komentář vypisoval jen negativa, nějaká pozitiva by se určitě našla taky. Např. přes svou naivitu a uspěchanost byl celý soudní arc s jistým samozvaným ochráncem, obviněným z vraždy, stále docela příjemný a hodně dojemný, se skvělým výkonem herce v roli ústředního hrdiny (Čest jeho památce). Ani ostatní herci v hlavních rolích nebyli nijak pozadu a vlastně asi hlavně díky nim bylo sledování Born Again po celou dobu zcela snesitelné a pohodlné. I když třeba repliky a dialogy z jejich úst nebyly zrovna moc dotažené, dokázali mi je aspoň někdy prodat svým talentem a charismatem. Možná ty sympatie k nim a pocit známosti jsou i důvody, proč jsem celou dobu trochu nadhodnocoval. Teda to a fakt, že k superhrdinům mám obecně blízký vztah a mám tendenci být (třeba v rámci MCU) ještě o něco mírnější, než jsem normálně. Nejvíc překvapený jsem ale byl, že se mi paradoxně v kontextu všech těch výtek, které jsem měl k hlouposti, nedostatečné provázanosti, naivitě scénáře a chybějící stopáži, líbila samostatně stojící zábavná epizoda týdne jak ze starých dobrých seriálových klasik našeho dětství. Kde nešlo o nic velkého, ale prostě jen o jeden vedlejší, nečekaný úkol, do kterého se hrdina zapletl. Bylo to pitomé, bylo to docela přepálené, bylo to béčkové. S milým cameem, badass právníkem, jednou fakt cool hláškou a uspokojivým zúčtováním v závěru. Prostě super oddechovka. Hlavně v kontextu přehnaně vážného a dospěle a podnětně se tvářícího příběhu, který naneštěstí tohle vyznění nedokázal prodat, protože chyběla kvalita scénáře, kvalita podání.  6,5/10 

Epizody 7-9 Welcome to the Rebellion! Menší spoilery. Zdá se mi to skoro absurdní. Přesto, že nepatřím zrovna mezi nějaké velké kritiky směřování SW vesmíru pod Disneym, rozhodně nejsem ani úplně slepý a vidím, že v mnoha aspektech prostě v současnosti tato ikonická a milovaná franšíza nenaplňuje svůj potenciál, potýká se s řadou problémů, nemá stále určené jasné směřování a prostě jednotlivé projekty jsou až příliš často kvalitativně velmi kolísavé a zároveň se bojí přijít s něčím kreativním a novým. Všechno tohle se vlastně opakuje už od prvního filmu nové trilogie v roce 2015 a zatím se zdá, že nikdo ve vedení této gigantické korporace nedokázal přijít s opravdu fungujícím a efektivním řešením. Jak je teda vůbec možné, že v tomto prostředí, které se většinou i ve svých světlejších chvílích dodnes spoléhá spíše na fanservis, vzájemné odkazování a nostalgii než na nějaký opravdu nosný a dramaturgicky pevný a podnětný příběh mohlo vzniknout něco přesně takto dotaženého, soudržného, úžasně dramatického, svěžího, jiného, a přitom se zbytkem vesmíru, jeho myšlenkami, vyzněním i přesahem dokonale propojeného? Netuším, ale jsem velmi rád, že se takto jedinečný klenot v zmateném a mnoha velmi pochybnými rozhodnutími sužovaném vesmíru podařilo prosadit, a nakonec i vytvořit bez prakticky jakýchkoliv kompromisů, s výjimkou těch, které souvisely s délkou stopáže. Ačkoliv i tato jedna, svým způsobem ne až tak důležitá věc, mě s blížícím se závěrem přece jen bolí stále víc a víc – že když už se povedlo složit takovýto snový projekt, nebyla síla, vůle, prostředky a je dost možné, že kvůli diváckému nezájmu by nakonec doopravdy nebyla ani ochota shora, vyprávět tento příběh na větším prostoru, než jsou pouhé dvě sezony. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď a popravdě, tento kůň má vlastně i ty zuby úplně v pořádku, protože talent tvůrců se naplno projevil i v tom, jakým způsobem dokázali v rámci vyprávění pracovat s omezením stopáže. Vyřešili to podle mě opravdu elegantně a proměnili vlastně tuto slabinu, která by v rukou někoho méně schopného mohla celou druhou sezonu potopit, v její sílu, kdy skoky v čase pomáhají lépe zdůraznit pevnost a soustředěnost jednotlivých příběhových „kapitol“ (každé tři epizody tvoří jednu), vytvářejí zajímavé samostatné obrazy, které fungují v určitých momentech téměř jako pohled ala hraný dokument na ty nejzásadnější postavy, vztahy, motivace a události v kontextu „historického“ příběhu o počátcích rebelie a nakonec umožňují zajímavý, subtilní přístup k vyprávění a podobně pojaté posuny postav a jejich charakterů. Byl bych někdy radši, kdybych viděl okamžitý dopad určitých událostí a momentů na jednotlivé postavy? Asi ano, ale takhle jsem mohl být zase nadšený z toho, jak skvěle je ten scénář napsaný a jak jemně, a přitom stále pro každého trochu vnímavého zřetelně se všechny postavy vyvíjejí, zatímco svět kolem nich padá stále do větší temnoty. Hned první (sedmá) epizoda této kapitoly mě naprosto pohltila tím, jak neuvěřitelně precizně, uvěřitelně, citlivě, a přitom zcela citelně došlo k změnám v atmosféře, v rozložení sil, ve filozofii boje. Z podzemního odboje, plného paranoie, zrádců a špionů se tady dostáváme do fáze, kdy sice utajení, špionáž a sabotáž stále hraje svou roli, ale nastal čas pro otevření skutečných válečných front. Ta změna nálady, zvýšené napětí provázelo tento trojdílný dvouhodinový film vlastně od začátku až do úplného konce a tady se tak už pocitově, tematicky a obsahově Andor zcela propojil se svým dříve vyšlým osudovým závěrem v podobě filmu Rogue One. Jen možná s tím rozdílem, že oproti Rogue One má tento seriál ještě mnohem realističtější, vyzrálejší a mnohdy až drsně uvěřitelný scénář se strašně živoucími a plnokrevnými postavami, s kterými prožíváš každou rozhodující a velkou, ale i intimní, malou scénu (všechny scény mezi Cassianem a Bix v druhé sezoně jsou opravdu krásné ve svém zobrazení traumat, křehkosti, jemnosti a viditelné hloubce citů a tentokrát to ještě vylepšil ten nádherný, magií a esencí SW nasycený moment s léčitelkou). Samozřejmě tomu napomáhá strašně moc i talent a charisma prakticky všech zdejších herců. A nemůžu se nabažit ani toho, jak velký důraz dává tahle série na zobrazení, tak velkého množství detailů v rámci jednotlivých planet, jejich obyvatel, společností a kulturních zvyklostí. Jaký důraz dává na to, že rebelie není jen o těch, co bojují „v zákopech“, špiní si ruce v temných uličkách nebo tajně pomáhají svým vlivem a bohatstvím přímo z lvího doupěte, ale i o obyčejných lidech, civilistech, kteří v rozhodnou chvíli dokážou učinit ten jeden krok dopředu. A nemusí jít o vůbec nic velkého, někdy stačí prostě udělat svou práci… ve chvíli, kdy to tvůj zaměstnavatel opravdu nepotřeboval. Ohromující komplexita, hloubka a šířka zbudovaného světa a jeho obyvatel, ať už jde o hlavní postavy nebo o ty ostatní, to je to, co dělá tuto sezonu tak neuvěřitelně vynikající. A v tomto trojlístku epizod došlo k absolutnímu vyvrcholení těchto předností, protože příběh zrodu rebelie se tady dostal do naprosto zásadního a zlomového bodu. Epizoda 8, která se liší od většiny ostatních epizod svým zaměřením na jedno jediné místo, kde dojde k závěrečnému propletení hlavní dějové linky sezony a několika hlavních postav, je mistrovsky zpracovaná tragédie galaktických rozměrů, děsivě realistická, nemilosrdná, brutální, no zároveň velmi lidská a dojímavá. Přináší dokončení dějových oblouků u vícera postav a přiznám se, v případě jedné mě docela překvapilo, jak moc mě tenhle konec emočně dostal. Na druhou stranu, z pohledu práce s touto postavou to bylo scénáristicky a dramaticky extrémně uspokojivé a dobře udělané. Celá epizoda má přímo smrtící atmosféru a napětí, těží z relativně omezeného, i když velmi hezky vybudovaného zasazení absolutní maximum (při té monumentálnosti událostí a síle jednotlivých osobních scén a dialogů v nich si to vlastně člověk ani nevšimne), perfektně využívá kameru a střih pro co největší pohlcení a uvěřitelnost (televizní hlasatelé, komentující dění zatímco sledujeme hrdiny nebo vývoj událostí někde jinde) a samotná hlavní událost je pak, jak jsem již napsal, dokonale mrazivá a během jejího průběhu dostaneme i jednu z nejsyrovějších a emočně nejnabitějších kontaktních bitek, co se kdy odehrály kdysi dávno, v předaleké galaxii. Nemyslím si, že budu přehánět, když napíšu, že tady došlo opravdu k zpečetění toho, že takto dobré SW tu nebylo pravděpodobně od původní trilogie a epizoda samotná se zapíše zlatým písmem nejen do historie tohoto vesmíru, ale i do historie televize jako takové. O moc lepší zpracování takto osudového momentu si opravdu nevím představit. A to ještě nebyl konec této absurdity. Protože devátá epizoda dokončila napravení pověsti devátých epizod, posledních pět let poškozených otřesným finále filmové Disney trilogie, a přinesla excelentní „epilog“ kapitoly, kdy došlo k definitivnímu vyhlášení boje proti tyranii a de facto založení sjednoceného odboje. A jak jinak, v tomto seriálu k tomu nemohlo dojít jinak než prostřednictvím dalšího nezapomenutelného monologu/proslovu. Vzhledem k tomu, kde jsem byl ponechán na konci této epizody, jsem ale velmi zvědavý, jak nepříjemný a smutný bude ten pravděpodobně skutečný epilog, kterým budou poslední tři epizody příští týden. A kolik prostoru tam dostane hlavní hrdina, teď již zcela ve víru událostí, připravený odevzdat svůj život ideálu, rebel, vůdce, posel. Protože na tomto místě by se dal vlastně seriál z pohledu jeho příběhu a příběhu většiny dalších postav ukončit, resp. pokračovat rovnou do Rogue One. Ano, osud pár postav ještě zůstává obestřen záhadou. Ale možná by bylo lepší některá tajemství nechat neodhalená. Život je naneštěstí krutý. 10/10 "Random acts of insurrection are occurring constantly throughout the galaxy. There are whole armies, battalions that have no idea that they've already enlisted in the cause. Remember that the frontier of the Rebellion is everywhere. And even the smallest act of insurrection pushes our lines forward."  

Absolutní kino. Pravděpodobně jedna z nejlepších epizod televize vůbec a jeden z naprostých vrcholů SW vesmíru. 11/10

Over the course of many years in service of our Mother the Church, let me tell you, there is one sin which I have come to fear over all others: Certainty. Certainty is the great enemy of unity. Certainty is the deadly enemy of tolerance. Napínavé a precizně natočené politikaření a intrikaření za zdmi Vatikánu při volbě nového papeže. Aneb vzhledem k současným okolnostem velmi aktuální film (dalo by se dokonce říct úplně nejaktuálnější vzhledem k tomu, že v době psaní tohoto komentáře se objevil nad Vatikánem první černý kouř a skončil tak první den snahy nalézt dalšího nejvyššího biskupa církve), i když věřím, že realita bude přece jen o něco nudnější. Každopádně filmová Konkláve stojí a (ne)padá nejen na scénáři a soustředěném, gradujícím vyprávění, plném dramatických momentů a skvělých dialogů, ale v první řadě na výborném hereckém ansámblu v hlavních rolích v čele s nikdy neselhávající stálicí Hollywoodu Ralphem Fiennesem. Škoda jen, že s některými bezesporu i ve skutečném světě dnes nejen v církvi opravdu ožehavými tématy se v rámci příběhu nepracuje více subtilně, ale na druhou stranu, rozumím, že v některých případech je nejlepší předat myšlenky tak, aby je pochopil i největší hlupák. Nicméně, to stále nemění nic na tom, že konec je asi největší slabinou tohoto jinak hodně zábavného, svým způsobem určitě poučného, a hlavně po většinu času opravdu strhujícího exkurzu do vnitřního fungování nejvyšších úrovní katolické církve v kritických/zásadních okamžicích její existence. Ale co se dá dělat, to závěrečné rozhodnutí mi prostě přišlo příliš nedůvěryhodné a zjednodušené a z hlediska struktury vyprávění prostě uspěchané. Tady se asi jedinkrát naplno projevil výše zmíněný problém přílišné doslovnosti při snaze co nejdůrazněji vyjádřit hlavní myšlenky a ukázat, jak je církev opravdu nedílnou součástí společnosti, jak se s ní navzájem ovlivňuje a co ohrožuje její jednotu. Ale tak máloco je na tomto světě dokonalé a když už náhodou scénář nebyl úplně dotažený a přesah občas klopýtal, v pohodlném nadprůměru film pokaždé podrželi herci a samozřejmě taky úžasná režie, výprava, technická stránka. Jak jsem už zmínil, zejména tempo filmu bylo (s výjimkou toho závěru) mistrovské a drželo diváka neustále v napětí, s budováním gradace a katarze a celkové atmosféry pak pomáhalo výborné nasnímání chrámového/palácového vatikánského komplexu, jeho tajemných středověkých zákoutí, nádvoří a hal. Jak režie, tak kamera a v neposlední řadě doprovodná hudba tady prostě byly prvotřídní a bez této úrovně by film byl možná stále funkční, ale ztratil by (pocitově) velkou část svého… spirituálního, mystického rozměru. Nakonec filmové umění je právě tak krásné i kvůli tomu, jak důležitou roli v něm hraje dobře/špatně odvedená práce s audiovizuální složkou. 7,5/10

Jakožto člověk, který sice tuhle legendární japonskou videoherní sérii zná, ale hrál z ní doposud jen hru, která nepatří do hlavní kontinuity a byla fanoušky série přijata spíše rozpačitě (DMC: Devil May Cry), jsem od této adaptace neměl žádná jasně daná očekávání ani jsem se nemusel bát, že se ztratím v přílišném srovnávání témat, postav, příběhu. Nicméně i s takovouto (svým způsobem) výhodou nakonec odcházím od první sezony spíše zklamaný a znuděný. Přitom ještě během prvních pár epizod jsem měl pocit, že tady dostanu přesně to, co jsem si přál a co jsem si tak nějak na základě svých omezených vědomostí o DMC pod válkou lidstva, démonů a těch mezi nimi představoval. Tedy z pekelných řetězů utrženou přepálenou, nahláškovanou vybíjenou s charismatickými, hnusnými a děsivými nepřáteli, dostatečně ponurou atmosférou a přecházením mezi realitami a prostředími od těch obyčejnějších k těm fantasknějším, s aspoň několika pořádně kulervoucími a badass momenty nebo souboji, podpořenými jak nářezovým soundtrackem, tak samotným hlavním hrdinou s jeho bezstarostným drsňáctvím, kdy ale dokáže, když jde o něco důležitého, zvážnět a spustit ďábelský tanec smrti. Samozřejmě by bylo jen super, kdyby úplně všechno nestálo jen na něm, ale i ostatní postavy měly svoje menší příběhy, vyvíjely by se a nějakým způsobem by se s Dantem střetávali. Nicméně taky by příliš myslím alespoň v první sezoně nevadilo, kdyby měl Dante zdaleka nejvíc prostoru a všichni ostatní by byli jen nijak výrazným podpůrným křovím či potravou pro démony. Nějak takhle bych si prostě představoval vhození do brutálního, ale přitom vlastně i dost odlehčeného světa DMC. Nicméně tvůrci/tvůrce měl naneštěstí trochu jiné ambice a zároveň neměl naneštěstí dostatek financí, a tak se urodil tenhle průměrný pokus o vážnější, tematicky zbytečně realistický a co jsem si tak už zjistil, od původní série opravdu v mnoha aspektech dost odlišný dramatický příběh o hledání sama sebe, lidskosti, stavění mostů, problémech s rasismem, předsudky, imperialismu a kdo ví čeho dalšího, což někdy až směšně doslovně kritizuje (nejen) současnou Ameriku. A to navíc bez dostatečného důrazu na Danteho, za to s důrazem na další postavu ze série, která mě teda docela svou (nejen) verbální agresivitou a horkokrevností bavila (hlavně na začátku), ale postupem času začala být otravnější, než bych si přál (i když alespoň její celkový design byl velmi příjemný na pohled) a trochu mi u ní chyběl výraznější vývoj nebo alespoň silnější náznak posunu ve světonázoru na základě nových informací, které získala, když už se na tom tolik stavělo. Sám Dante pak vlastně byl takový, jakého jsem si ho představoval, nicméně naneštěstí jeho příběhový oblouk mi přišel hrozně nedovařený a strašně obyčejný, a navíc nedostal dostatek opravdu zajímavě a stylově udělaných soubojů. Takže série ve všem fungovala opravdu tak napůl, co fungovalo po celou dobu asi nejlépe, byl hlavní padouch, který si většinu času kradl scény pro sebe a stačil k tomu povedený design, pár cool replik a tajemství, které ho obklopovalo. S čím se váže taky asi (překvapivě) nejlepší epizoda série, kde možná kvůli tomu, aby se ušetřilo už na tak omezeném rozpočtu, přešla série na rozdílnou, pohádkovější, jednodušší animaci a vizuální vyprávění v rámci flashbacku, a ono to fungovalo, protože jak to už u flashbacků mnohokrát bývá, do nich si autoři nechávají ty nejdojemnější a nejsilnější příběhy, protože od nich se odvíjí mnohdy postavy a jejich povahy, plány a vnímání světa, jak to známe v současnosti. Škoda jen, že odhalení padoucha, jakkoliv to bylo na jednu stranu logické a zapadalo to pěkně do budovaného dramatu, trochu narušilo jeho auru a charisma. Ale ještě větší škoda byl ten sice překvapivý, ale do světa DMC ne úplně zapadající závěr včetně znovu dost nudného závěrečného střetu. No a pak je tu ten audiovizuál a ten taky fungoval jen tak na půl a někdy s opravdu hodně přivřenýma očima. Písničky z dost nabušeného soundtracku s pár výjimkami téměř nevyužité (já chci slyšet a vidět víc než pár vteřin, chci celou stylovou scénu, kterou si pak budu moct dokola přehrávat na youtube!) a jak jsem už psal, většina soubojů i proto nedokázala příliš zaujmout. A když už se tvůrci pokoušeli aspoň o zajímavější choreografii a dynamiku, kazilo to otřesné CGI všech démonů ala PS3, kdy pak chyběl jakýkoliv pocit reálnosti či váhy. Proto jsem si skutečně dokázal užít snad jen jeden souboj, a to ani ne proti démonům. No a možná i ten souboj na dálnici přes problém s CGI, protože tam byl naplno využit faktor hudby (Papa Roach ftw.). Ale abych to uzavřel, přes značně negativně vyznívající komentář mě vlastně první série stále docela bavila, Dante, Lady i White Rabbit měli dostatek charismatu (škoda, že pro kohokoliv dalšího včetně ostatních démonů nic nezbylo), když odhlédnu od toho, co jsem chtěl a co bych si pod DMC představoval, zdejší budování světa a vztahů mezi oběma skupinami mělo svoje silné stránky i dostatečnou dramatickou váhu a prvních pár epizod + ta jedna, kterou jsem zmiňoval výše, byly opravdu super. Takže ve finále mi to na čtyři stále vychází. Ale druhou sezonu přesto nebudu nějak extra vyhlížet a rozhodně nebudu čekat cokoliv výjimečného. 7,3/10

Jakožto člověk, který sice tuhle legendární japonskou videoherní sérii zná, ale hrál z ní doposud jen hru, která nepatří do hlavní kontinuity a byla fanoušky série přijata spíše rozpačitě (DMC: Devil May Cry), jsem od této adaptace neměl žádná jasně daná očekávání ani jsem se nemusel bát, že se ztratím v přílišném srovnávání témat, postav, příběhu. Nicméně i s takovouto (svým způsobem) výhodou nakonec odcházím od první sezony spíše zklamaný a znuděný. Přitom ještě během prvních pár epizod jsem měl pocit, že tady dostanu přesně to, co jsem si přál a co jsem si tak nějak na základě svých omezených vědomostí o DMC pod válkou lidstva, démonů a těch mezi nimi představoval. Tedy z pekelných řetězů utrženou přepálenou, nahláškovanou vybíjenou s charismatickými, hnusnými a děsivými nepřáteli, dostatečně ponurou atmosférou a přecházením mezi realitami a prostředími od těch obyčejnějších k těm fantasknějším, s aspoň několika pořádně kulervoucími a badass momenty nebo souboji, podpořenými jak nářezovým soundtrackem, tak samotným hlavním hrdinou s jeho bezstarostným drsňáctvím, kdy ale dokáže, když jde o něco důležitého, zvážnět a spustit ďábelský tanec smrti. Samozřejmě by bylo jen super, kdyby úplně všechno nestálo jen na něm, ale i ostatní postavy měly svoje menší příběhy, vyvíjely by se a nějakým způsobem by se s Dantem střetávali. Nicméně taky by příliš myslím alespoň v první sezoně nevadilo, kdyby měl Dante zdaleka nejvíc prostoru a všichni ostatní by byli jen nijak výrazným podpůrným křovím či potravou pro démony. Nějak takhle bych si prostě představoval vhození do brutálního, ale přitom vlastně i dost odlehčeného světa DMC. Nicméně tvůrci/tvůrce měl naneštěstí trochu jiné ambice a zároveň neměl naneštěstí dostatek financí, a tak se urodil tenhle průměrný pokus o vážnější, tematicky zbytečně realistický a co jsem si tak už zjistil, od původní série opravdu v mnoha aspektech dost odlišný dramatický příběh o hledání sama sebe, lidskosti, stavění mostů, problémech s rasismem, předsudky, imperialismu a kdo ví čeho dalšího, což někdy až směšně doslovně kritizuje (nejen) současnou Ameriku. A to navíc bez dostatečného důrazu na Danteho, za to s důrazem na další postavu ze série, která mě teda docela svou (nejen) verbální agresivitou a horkokrevností bavila (hlavně na začátku), ale postupem času začala být otravnější, než bych si přál (i když alespoň její celkový design byl velmi příjemný na pohled) a trochu mi u ní chyběl výraznější vývoj nebo alespoň silnější náznak posunu ve světonázoru na základě nových informací, které získala, když už se na tom tolik stavělo. Sám Dante pak vlastně byl takový, jakého jsem si ho představoval, nicméně naneštěstí jeho příběhový oblouk mi přišel hrozně nedovařený a strašně obyčejný, a navíc nedostal dostatek opravdu zajímavě a stylově udělaných soubojů. Takže série ve všem fungovala opravdu tak napůl, co fungovalo po celou dobu asi nejlépe, byl hlavní padouch, který si většinu času kradl scény pro sebe a stačil k tomu povedený design, pár cool replik a tajemství, které ho obklopovalo. S čím se váže taky asi (překvapivě) nejlepší epizoda série, kde možná kvůli tomu, aby se ušetřilo už na tak omezeném rozpočtu, přešla série na rozdílnou, pohádkovější, jednodušší animaci a vizuální vyprávění v rámci flashbacku, a ono to fungovalo, protože jak to už u flashbacků mnohokrát bývá, do nich si autoři nechávají ty nejdojemnější a nejsilnější příběhy, protože od nich se odvíjí mnohdy postavy a jejich povahy, plány a vnímání světa, jak to známe v současnosti. Škoda jen, že odhalení padoucha, jakkoliv to bylo na jednu stranu logické a zapadalo to pěkně do budovaného dramatu, trochu narušilo jeho auru a charisma. Ale ještě větší škoda byl ten sice překvapivý, ale do světa DMC ne úplně zapadající závěr včetně znovu dost nudného závěrečného střetu. No a pak je tu ten audiovizuál a ten taky fungoval jen tak na půl a někdy s opravdu hodně přivřenýma očima. Písničky z dost nabušeného soundtracku s pár výjimkami téměř nevyužité (já chci slyšet a vidět víc než pár vteřin, chci celou stylovou scénu, kterou si pak budu moct dokola přehrávat na youtube!) a jak jsem už psal, většina soubojů i proto nedokázala příliš zaujmout. A když už se tvůrci pokoušeli aspoň o zajímavější choreografii a dynamiku, kazilo to otřesné CGI všech démonů ala PS3, kdy pak chyběl jakýkoliv pocit reálnosti či váhy. Proto jsem si skutečně dokázal užít snad jen jeden souboj, a to ani ne proti démonům. No a možná i ten souboj na dálnici přes problém s CGI, protože tam byl naplno využit faktor hudby (Papa Roach ftw.). Ale abych to uzavřel, přes značně negativně vyznívající komentář mě vlastně první série stále docela bavila, Dante, Lady i White Rabbit měli dostatek charismatu (škoda, že pro kohokoliv dalšího včetně ostatních démonů nic nezbylo), když odhlédnu od toho, co jsem chtěl a co bych si pod DMC představoval, zdejší budování světa a vztahů mezi oběma skupinami mělo svoje silné stránky i dostatečnou dramatickou váhu a prvních pár epizod + ta jedna, kterou jsem zmiňoval výše, byly opravdu super. Takže ve finále mi to na čtyři stále vychází. Ale druhou sezonu přesto nebudu nějak extra vyhlížet a rozhodně nebudu čekat cokoliv výjimečného. 7,3/10