tomtomtoma

Žít svůj život: film o dvanácti obrazech je demonstrací existencialismu. Toho francouzského, jak ho již za války a po ní rozvinul Sartre. Sartra ovlivnil sám Heidegger, jenž v Bytí a čase přišel s poměrně pozoruhodným ontologickým systémem, s nímž zachránil Husserlovu fenomenologii a zároveň se vydal svou vlastní cestou. Základem je dle něj dvojí způsob bytí, autentický a neautentický, přičemž však původně a většinou žijeme tím neautentickým. K autentickému je nutné dospět, čímž zároveň přebíráme zodpovědnost za život a bytí jako takové. Sartrova stěžejní teze zní: "člověk je odsouzen ke svobodě". Což vlastně značí, že se často objevujeme v situacích, v nichž selhává rozumová úvaha a dosavadní normy přestávají platit, přesto jsme nuceni jednat, tedy musíme volit. A volíme i tak, že volbu odmítáme, tedy v každém případě jsme odpovědni za svou volbu. Svými činy dáváme vlastní existenci nějaký smysl. Protože je existence absurdní a nevysvětlitelná, tak z ní pramení úzkost (tj. z vědomí smrti), osamělost a odcizení. Z této nicoty však lze dojít k sebepoznání a sebe-uskutečnění, a to právě prostřednictvím volby. Zkrátka, člověk je takový, jakým sám sebe chce mít a jakým se činí - tedy Žít svůj život! Všechny tyto aspekty zahrnul Godard do svého filmu, proto je takový, jaký je. Z toho se nevyjímá ani Dreyerova Johanka: smrt jako vysvobození - svobodnou volbou. Cítím rovněž potřebu říci, že hlavní postava neopouští své dítě, že je nesmyslné tvrdit, že spolu jednotlivé obrazy nesouvisí, a že uvedená "literární předloha" Marcela Sacotteho je studií o tehdejší prostituci. Hlavní hrdinkou je Nana Kleinfrankenheim (Anna Karina). Zolova Nana je jedním z dílů spisovatelovy série o alkoholismu, navíc v dědičném prokletí, Godardovi jde o existenci. Jeho Nana touží především po lepším životě, po tom, aby byla určitým způsobem "jedinečná". Avšak chybí jí životní zkušenosti, ty teprve sbírá, poznává tím život, svět i sebe samu. Z dalších rolí: zkušený pasák Raoul (Sady Rebbot), Nanina kamarádka Yvette (Guylaine Schlumberger), Nanin bývalý milý Paul (André S. Labarthe), ten čtoucí filosof (filosof zabývající se jazykem, slovy, tichem a literaturou Brice Parain), či mladík a iluse Nanina východiska (Peter Kassovitz). K prostituci lze dodat, že ve starověku existovala také instituce svaté prostituce, pevně navázané k náboženským svatyním. Že ve starověku existovaly dokonce též nevěstince pro homosexuály. Že zejména v devadesátých letech čeští pasáci své "svěřenkyně" cvičili k poslušnosti mimo jiné hojnými dávkami pervitinu. Žít svůj život je vskutku pozoruhodnou (byť též tíživější) - a to formou i obsahem - manifestací francouzského existencialismu, v tom je Godard, jak je u něj zvykem, nesmlouvavý. Je to jedinečný estetický požitek!

Žena je žena je aktem životní vitality. Zřejmě nejpříhodnější vystižení takového aktu zní film pro film - tedy umění pro umění, l´art pour l´art. Avšak nikoli v negativním smyslu pozdějšího zneužití toho výrazu, jež vedlo k osočování a odmítání určitých uměleckých koncepcí, jež častěji nutily k hlubšímu zamýšlení, či se dokonce odvážily - jaká to troufalost! - ke společenské a politické kritice. Nýbrž ve významu jisté autonomie umění a ve schopnosti estetického vnímání skutečností. Godard první své filmy na jedné straně sice formoval jinými způsoby než bylo obvyklé, přesto však ne s nepřátelstvím k potenciálním konzumentům. Jeho rané filmy jsou estetickým přijímáním života (ostatně, takovýto způsob přijímání života vlastně prosazoval již Nietzsche), jsou jeho sebevyjádřením i hříčkami, které odkazují, poukazují, spojují a rozpojují, nesnaží se o zdání pravdy, nýbrž jasně o sobě dávají najevo, že jde o filmy, zasnění i opojení a estetický způsob života. Žena je žena je radostí ze života, zajisté nezbednější, to znamená škádlivější, jízlivější a zároveň esteticky povznášející, kde má své určené a pevně stanovené místo každý pohyb, každá barva, každý zvuk či každý pohled. Hlavním centrem zájmu je Angela (Anna Karina), striptýzová tanečnice, jež náhle zatouží po těhotenství. Kol Slunce se otáčí dvě oběžnice, Angelin, jak se to jeví, životní milenec a trafikant Émile Récamier (Jean-Claude Brialy) a jejich nejbližší kamarád Alfred Lubitsch (Jean-Paul Belmondo). Život a láska, věčné to téma lidského umění. Godard zajisté reflektoval také momenty ze svého vlastního soukromého života. Z dalších rolí stojí též za zmínku z práce i z komunistické strany vyhozená kamarádka Angely Suzanne (Nicole Paquin). Žena je žena je pozitivním tvarem filmu, lahůdkou k potěšení, radostí ze života i jeho estetickým přijetím. Je rozkošnou hříčkou od začátku až do konce: Angela, tu es infâme! - Non, je suis une femme!

Vojáček je jízlivým podrážděním konformity. Jean-Luc Godard ve svém druhém dlouhometrážním snímku, kvůli politické cenzuře opožděném v uvedení na plátna, navazuje v mnohém na svůj debut. Ať je to subjektivismus, nebo nespočet poukazů, jež jsou hříčkami či analogiemi. Zvuk je od obrazu více oddělen a osamostatněn, následkem čehož je na první pohled dosažen větší odstup. Téma jest poměrně ambivalentní, dokonce nelze ani tvrdit, že by Godard stál na jedné z obou stran, byť však jistou dávku sympatie nezakrývá. Godard filmem naráží zejména na "Červenou ruku", teroristickou organizaci francouzské kontrašpionáže k odstranění příznivců alžírské nezávislosti, činnou zejména v tehdejším Západním Německu. Po natočení Vojáčka se francouzsko-alžírská situace vyostřila ještě více, když byla na počátku roku 1961 založena k obraně francouzské přítomnosti v Alžírsku tajná teroristická organizace extrémní pravice OAS, jež vzešla z francouzské armády, jejíž určitá část byla rozhořčena de Gaulleovými ústupky. A násilná (navíc v krutější podobě) potlačování sebeurčení pak mívají podobně násilné odpovědi (Červená ruka byla aktivní již od počátku padesátých let a příliš se nemazlila se svými cíli). Hrdinou je Bruno Forestier (Michel Subor), francouzský mladík v Ženevě s posláním a pochybnostmi. Mládí bývá dychtivé po dobrodružství, avšak každá nebezpečná hra má také své následky. Navíc, ze hry nelze jen tak vystoupit. Jde o příkladně ambivalentní postavu. Hlavní ženskou postavou je Veronica Dreyer (Anna Karina). Aneb nevinnost, za níž se skrývá možná láska, rovněž možné nebezpečí. Z dalších rolí: Brunovy kontakty a důslední prověřovatelé věrnosti Jacques (Henri-Jacques Huet) a Paul (Paul Beauvais), či ten výraznější z Brunových únosců z alžírské FLN (László Szabó). Vojáček je otiskem ambivalentní politické situace dané doby, neboť národům a subjektům sice byla dána příležitost k vlastní emancipaci, ale pouze v přísně omezené formě. Každý pohyb, každá změna totiž naráží na ochránce statutu quo. Alžírsko je francouzskou hanbou, na tom se již nic nezmění. Ambivalence jak má být, dějem, postavami i strukturou. Zajímavá myšlenka filmu zní: estetikou budoucnosti je etika.