garmon

Pozdní germánský existencialismus anebo prostě redukcionismus vrcholné modernity - Handke byl podobně jako Wenders ctitel americké přímočarosti a "povrchu", kdy se bergmanovsky nepitvají věci, ale ukazuje se čistě jev. Mnoho slov tu není, když jsou, trochu skřípou (ale to znám i z Wenderse, ba i z Tannera). Handke jakoby ani nechtěl psát "správně" - pamatuju se z jeho Hodiny opravdového vnímání, co to vůbec dalo práce přečíst, než se člověk dostal do jeho světa - rein odmítání jakéhokoliv vstřícného gesta čtenářovi. Zde jsou tím poznamenané nepřípadné, nedětsky proklamativní monology synka Marianne, naštěstí to ale neprostupuje celý film. Ten je zručně natočený, nejvíc mi kvůli ženské tématice připomněl Heller Wahn od von Trotta. Vlastně mi připomněl i Vardové Documenteur, ale ten mi ve své nehledanosti přijde silnější. Levoruká žena nevykazuje naštěstí míru redukce tehdejších Akermanových, Duras, nefungovalo by to. Nejblíž je asi tehdejšímu Wendersovi. Vše tu stojí na tváři (nikoliv na herectví) Edith Clever - nemohl jsem se rozhodnout, zda je tak krásná (jako gotické madony) anebo prostě jen tak škaredá suchá Němka (v genech před staletími poznamenaných čingischánovými nájezdníky - opravdu má v té čistotě rysů až něco asijského). Závěr filmu je jak kdyby slabší: přes všechnu proklamovanou rein modernitu je tu cítit potřeba uzavřít, reprízovat, spojit - najednou se vyvrbí spousta nvých vztahů, doříkává se, uzavírá, snaží se ještě ještě něco dodat. Škoda. A co se hudby týče, mohl se Handke přeci jen trochu víc porozhlédnout - samozřejmě, že jde i o téma dítěte a celkově se a priori přiznává banálnost námětu, ale Für Elise a loutnové Bachovo preludium prostě jen otřepanost znázorňují otřelostí.

Nejradši bych dal pět, je to dokonale napsané, zrežírované, má to neskutečný tah, estetiku… - jen je to prostě takový Hitch = napínací zábavovka. Obě dvě hlavní herečky jsou silné: už jen když je režisér nechá vedle sebe koukat z okýnka, srší to, že by se Pangea rozestoupila… Cybulski je tu ještě plně fešák. Některé záběry a obrazy mají potenciál kultovní záležitosti: vlak v protisměru, který rozfouká Lucyně háro, její existenciální “zadní výstřih” na šatech, rámovaný u okénka, model Montmartre 1947…

Přidejme Spermule. Když porovnávám její hodnocení s různými Borowczyky, překvapuje mě, že tu nemá víc. Stejně jako u Vecchialiho je na toto třeba koukat s nadhledem a oceňovat jiné věci než výraz: neskutečnou výpravu hodnou Metropolis (prolínání art deco a přelomu k osmdesátkám je tu odhalené ke kořeni - ty účesy!), neskutečnou kameru - především kompozicemi obrazu, jeho snovostí, kouřovými stěnami snímané parafráze 20. let. Nádherné jsou animace a triky! Zřejmě to bylo na diváka Emanuelle už příliš vysoké kino (jen těch stále se zjevujících a jakoby souvisejících postav! - v množství by mohly soutěžit s expozicí takového knižního Doktora Živaga!). Ostatně jak praví klíčová replika tohoto filmu "Láska, to je řeka kdesi v Rusku..." Někdy je to regulerní art - to když narace uhání tryskem v prostřihávaném dvojvyprávění. Záběry i celé pasáže jsou občas tak mimořádné, že by by se za ně nemusel stydět Pasolini v Teoremě! A pak je to zas typické sedmdesátkové soft porno s rychlými záběry na údy a fůru kozatek animujících vzrušení. Trochu mi to připomnělo styl Malpertuis Harryho Kümela. Bizarerie. Ostatně Verhavertova Rolande met de blés, kdyby nebyla tak akademická, by pro tu obsedanci dokonalostí stylu taky byla na raně. Vzpomněl jsem si i na The Hunger Tonyho Scotta s Deneuve a Bowiem. Spermula je totiž určitě taky důležitá pro tribádky: všechny ty dámy zde jsou nádherné! Myriam Mézières, která tu je prostě milá a mladinká, zdaleka není nejkrásnější! Čtvrtou hvězdu za to vše, ať nežeru - i když je to vlastně stylem podobné Change pas de main (Spermula je surreálnější o parník!). A ovšem: opulentní a vydupaná (a občas trochu vtíravá) je hudba: od masivního velkoansámblového swingu přes kabaret, disco až po vykradení Satieho a synťákový ambient - kde na toto brali pro takovýhle žánr peníze není už v naší době jasné.